Nový projekt doktorandů a pedagogů z Fakulty architektury ČVUT, který vzniká ve spolupráci s Výzkumným centrem průmyslového dědictví FA ČVUT, se zaměří na kreativní oživování opuštěných industriálních objektů a areálů a jejich zapojování zpět do života.

Revitalizovaná industriální území jsou významným architektonicko-urbanistickým fenoménem posledních desetiletí. Přinesly změnu způsobu myšlení o bývalých průmyslových oblastech i o rozvoji měst. Hledání nového využití je obvykle nevyhnutelnou podmínkou zachování posledních zbytků industriálních stop. Úspěšně rehabilitovaná průmyslová území posilují své postavení jako centra vzdělávání, kultury a inovace a stávají se tak ekonomickým motorem lokality. Jejich silnou stránkou je kromě technické infrastruktury, strategické polohy a značného rozsahu také industriální atmosféra, inspirativní zdroj kreativity a pozoruhodné proměny postindustriální krajiny.

Cílem projektu je publikace mapující a podporující tyto tendence v České republice.

Roční projekt šestičlenného týmu doktorandů a pedagogů z Fakulty architektury ČVUT vzniká ve spolupráci s Výzkumným centrem průmyslového dědictví FA ČVUT v rámci tříletého grantu SGS 15/219/OHK1/3T/15 Průmyslové dědictví v ohnisku kulturní krajiny.

Titulní foto: Interiér kotelny apretury a barevny Fiegl & Widrich v Chrastavě, která v červnu 2006 hostila projekt Kotelna 2006. V rámci něj byla mimo jiné instalována putovní výstava Industriální stopy nebo zavěšená světelná plastika Manta od Michala Cimaly. (foto Lukáš Beran)

V těchto dnech probíhá demolice ověřovací bezvřetenové přádelny v Ústí nad Orlicí, první stavby na světě, určené pro tuto revoluční technologii. Po zboření areálu oděvních závodů OP Prostějov v polovině roku 2014 jsme tak během krátké doby přišli o další významné dílo architekta Zdeňka Plesníka.

Československo patřilo od počátku šedesátých let ke světové špičce ve výzkumu a praktickém uplatnění bezvřetenového předení. Ústeckoorlický Výzkumný ústav bavlnářský spolu s místním výrobcem textilních strojů, národním podnikem Kovostav (pozdější Elitex), v roce 1965 představili na brněnském veletrhu první funkční prototyp bezvřetenového dopřádacího stroje KS 200. Pro ověření této technologie přímo ve výrobním procesu byla v Ústí nad Orlicí postavena přádelna, vybavená deseti, od roku 1966 sériově vyráběnými stroji BD 200.

Projekt přádelny vypracoval během února až května 1966 ve Státním ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov architekt Zdeněk Plesník (1914–2003) ve spolupráci s hlavním projektantem Karlem Kárníkem, ocelovou konstrukci navrhl Miroslav Purger. Stavba byla zahájena v květnu 1966 a budova slavnostně otevřena za účasti prezidenta Antonína Novotného a dalších zástupců vlády 20. srpna 1967. Celkové stavební náklady činily 4,9 milionu korun.

Přádelna byla řešena jako bezokenní stavba, ve které Centroprojekt testoval novou koncepci pracovního prostředí a progresivní stavební řešení. Dvoupodlažní objekt o půdorysných rozměrech 24 × 42 metru doplňovaly přístavky pro klimatizační a hygienická zařízení. První podlaží, tvořené modulovou sítí o rozměrech 6 × 6 metru a výšce 6,1 metru, sloužilo jako čistírna, filtrace a sklady surovin, přízí a pomocného materiálu. Ve druhém podlaží o modulu 18 × 18 metru a výšce 5,4 metru byly instalovány dopřádací stroje a další potřebné technologie. Optimální pracovní prostředí v prostoru bez oken zajišťovala klimatizace s odsáváním v podlaze a přívodem vzduchu shora, přes zavěšený stropní podhled, který integroval také silné 80 W zářivky, použité ve výrobním provozu vůbec poprvé.

Přádelna byla v provozu do roku 2008, na jejím místě vznikne nová hala pro jinou výrobu.

Literatura: ~, Ověřovací provoz bezvřetenové přádelny, Věstník. Informativní přehled Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt VI, 1967, č. 5, s. 23; ~, Bezvřetenová přádelna před otevřením, Rudé právo XLVII–XLVIII, 1967, č. 206, 28. 7., s. 2; ~, Pokusná bezvřetenová přádelna uvedena do provozu, Věstník. Informativní přehled Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt VI, 1967, č. 10, s. 1–3; ~, President republiky zahájil provoz bezvřetenové přádelny, Pochodeň LVI, 1956, č. 197, 21. 8., s. 1; Jan Svoboda, První bezvřetenová přádelna. Světová novinka v Ústí n. O., Rudé právo XLVII–XLVIII, 1967, č. 229, 20. 8., s. 1–2; Bohumil Šimůnek – Karel Ševčík, První bezvřetenová přádelna, Věstník. Informativní přehled Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt VII, 1968, č. 12, s. 19–23; Václav Rohlena, Vznik bezvřetenového předení, in: Václav Rohlena et al., Bezvřetenové předení, Praha 1974, s. 22–27, zde s. 23; Vladimír Kubečka et al., Projektová a inženýrská organisace Centroprojekt Gottwaldov 1925–1975, Gottwaldov 1975, nestránkováno; ~,„Bédéčka“ jubilanty, Pochodeň LXVI, 1977, č. 197, 22. 8., s. 1; ~, S moderními stroji v bavlnářském průmyslu k vyšší produktivitě, Pochodeň LXVII, 1978, č. 234, 4. 10., s. 2; Rostislav Švácha, Dílo Zdeňka Plesníka a jeho kontext, in: Soňa Ryndová – Petr Všetečka (eds.), 3 vily architekta Zdeňka Plesníka. Zikmundova, Hanzelkova, Liškova (kat. výst.), Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2001, s. 160–177, zde s. 174; František Musil, Znárodnění průmyslu a vznik Kovostavu, in: Václav Klička et al., Vývoj textilního strojírenství v regionu Orlicka, Ústí nad Orlicí 2002, s. 131–156; lb [Lukáš Beran], heslo Bezvřetenová přádelna Výzkumného ústavu bavlnářského, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Pardubický kraj, Praha 2012, s. 196; ~, Demolice budovy bývalé bezvřetenové ověřovací přádelny, VÚB a. s., 5. 4. 2016, dostupné na vubas.cz

Jan Zikmund

VCPD FA ČVUT zahájilo 1. března 2016 práci na pětiletém projektu, podpořeném v programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity Ministerstva kultury České republiky – NAKI II (DG16P02H001).

Projekt přímo navazuje na výsledky projektu NAKI Industriální topografie ČR (2011–2014), využívá a rozvíjí jeho databázi pro syntetizující a vyhodnocující výzkum, který poskytne strukturovaný výběr exemplárních památek průmyslového dědictví a jejich typických situací, a to v podobě specializované mapy s odborným obsahem, doprovázené výstavami a monografickými publikacemi. Vychází z interpretace průmyslových budov či jejich souborů a formuluje jejich obecně kulturní hodnoty, a to ve dvou metodických liniích:

Hlavní linie sleduje obecné principy jejich vzniku, které jsou zároveň základními principy průmyslové civilizace – racionalizaci navrhování a provádění, tvůrčí specializaci, typizaci a globální transfer zkušeností. Pojímá průmyslové stavby jako komplexní, individuální technicko-architektonická díla, a sleduje především proces jejich návrhu, původ či autorství, a to nezbytně v evropském kontextu. Bude se proto zabývat prací evropských specializovaných projekčních kanceláří, určujících na území ČR směr vývoje, a také těch, které v domácím prostředí jejich postupy rozvíjely. Bude sledovat projekční činnost stavebních firem, které, především v oblasti železobetonových konstrukcí, zde záhy dosáhly špičkové úrovně. Vyzdvihne vědecké postupy v projekční praxi družstevních a státních organizací při výstavbě technické a dopravní infrastruktury země, a v poválečném období i výstavbě její základny průmyslové. Poznatky budou konfrontovány při příležitosti mezinárodní konference roku 2018 a následně shrnuty v publikaci. Nejvýznamnější stavby a areály v ČR ve všech těchto souvislostech zachytí specializovaná mapa a v roce 2020 závěrečná výstava projektu s reprezentativní vícejazyčnou publikací.

Komplementární linie sleduje jedinečný a zpravidla diskontinuální stavební vývoj průmyslových staveb, pojímá je jako součásti heterogenních souborů, jejichž funkce se v kritických obdobích mění a v post-průmyslové éře zanikají, a charakterizuje tak jejich potenciál pro zachování identity konkrétního místa při jeho dalším rozvoji. Tématem se proto stává a zachycení a reflexe jejich dnešní historické situace a výběr nejpodnětnějších podob, které na sebe bere. Představí je výstava a publikace ve třetím roce projektu.

Obě linie se protínají v pochopení vnitřně protikladných hodnot, které konkrétní průmyslové stavby a areály průmyslového dědictví v dnešní situaci představují, nezbytném k nalezení jim odpovídajících, konzervačních a zároveň tvůrčích urbanistických a architektonických postupů při jejich novém využití.

Řešitelé: Mgr. Lukáš Beran, Ph.D. (garant projektu); Mgr. Jan Zikmund; PhDr. Benjamin Fragner; Mgr. Irena Lehkoživová; Mgr. Jakub Potůček; doc. Ing. arch. Petr Vorlík, Ph.D.; Mgr. Magdalena Tayerlová

V pátek 19. února 2016 začala demolice velkoskladu na pražském Třebešíně, jedné z nejvýraznějších průmyslových staveb, postavených v Československu během šedesátých let.

Výstavbu moderní skladové základny inicioval podnik Spojený velkoobchod Praha, který se dlouhodobě potýkal s nedostatkem prostor. Nová budova měla sloužit k dočasnému uskladnění potravin s delší dobou trvanlivosti a drobných průmyslových výrobků nebo domácích potřeb, než byly distribuovány dál do maloobchodní sítě.

Sklad o celkových půdorysných rozměrech 50 × 190 metrů tvoří tři sedmipodlažní sekce a boční třípodlažní skladiště obalů, celková podlažní plocha činí přes 40 000 metrů čtverečních. Do jižní zásobovací části v přízemí ústila dnes již neexistující vlečka z Nákladového nádraží Žižkov, v prvním podlaží k vykládce zboží sloužily ještě tři kryté rampy pro nákladní automobily. Expedice na severní straně se prováděla rovněž na kryté rampě po celé délce budovy. Pohyb zboží v jednotlivých etážích na příjmu i výdeji obsluhovalo šest samostatných vertikálních výtahů, po jednom výtahu mají i obě boční křídla. Právě pozoruhodně zpracované výtahové rizality s prosklenými strojovnami na severní fasádě nemají ve stavbách tohoto typu u nás srovnání.

Architektonické řešení vypracoval roku 1960 ve Státním ústavu pro projektování podniků potravinářského průmyslu Potravinoprojekt Praha architekt František Procházka. Jeho projekt počítal s tradiční monolitovou železobetonovou konstrukcí, kterou však dodavatel stavby, národní podnik Konstruktiva Praha, nebyl v požadované době zajistit především kvůli značnému množství potřebného dřevěného bednění. Při posuzování zadávacího projektu proto Konstruktiva navrhla provést stavbu pomocí montované a následně zmonolitněné hřibové konstrukce. Autorem tohoto progresivního řešení byl inženýr František Jakubův, detailně ho pak v prováděcím projektu rozpracoval inženýr Zdeněk Šrámek, oba pracovníci technické kanceláře Konstruktivy. Systém se skládá ze sloupu o proměnném průřezu 45 × 45 až 70 × 70 cm, na které je navlečena hlavicová deska o rozměrech 260 × 260 cm a tloušťce 30 cm. Na hlavicích jsou kolmo k sobě usazeny čtyři průvlakové panely o rozměrech 380 × 130 × 13 cm a celou konstrukci doplňují stropní desky 360 × 360 × 10 cm, uložené volně v polodrážkách podélných hran průvlakových panelů. Po testech, prováděných ve spolupráci se stavební fakultou ČVUT a Ústavem teoretické a aplikované mechaniky ČSAV ministerstvo stavebnictví schválilo stavbu této konstrukce realizovat jako experiment. Hlavní výhodu oproti klasickému monolitickému skeletu představovalo zkrácení doby výstavby o polovinu a značná úspora dřeva i betonářské oceli, všechny elementy se navíc vyráběly jako prefabrikáty v Montostavu, stavebním závodě Konstruktivy, a na staveništi se již pouze kompletovaly. Stavba byla dokončena v roce 1965 a stála téměř 55 milionů korun, plný provoz sklady zahájily ještě na konci téhož roku. František Jakubův si systém nechal patentovat a po úspěšném otestování ve Strašnicích byl vzápětí použit při výstavbě velkoskladů v Křimicích u Plzně (Chebská čp. 78 a 79, nedávno rekonstruováno) a následně také například v pražském Hloubětíně, kde se dochovaly v původním stavu (Poděbradská čp. 781).

Třebešínský areál sloužil ke skladování a jako sídlo několika firem do poloviny loňského roku. Dlouholetý majitel, developerská firma Praha Plaza s.r.o. po roce 2000 zamýšlela budovu upravit pro kancelářské a skladové centrum, v roce 2009 však předložila záměr postavit na jejím místě obytný celek Červený Dvůr. V červenci 2013 celý projekt koupila developerská společnost AFI Europe, která jej dala přepracovat pod názvem Tulipa Třebešín.

V kontextu vnímání hodnot poválečné průmyslové architektury jistě stojí za zmínku, že již v roce 2004 podalo z podnětu Jana E. Svobody pražské územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu návrh na prohlášení velkoskladu za kulturní památku. Ministerstvo kultury se jím však nezabývalo ani po podání aktualizovaného návrhu Janem Jakubem Outratou a Janem Baláčkem v roce 2011, kdy již bylo jasné, že je stavba bezprostředně ohrožena, o rok později pak rozhodlo o nezahájení řízení.

Literatura: František Jakubův, Montovaná hřibová konstrukce zmonolitněná (patentový spis č. 110920), Úřad pro patenty a vynálezy 1964, dostupné na spisy.upv.cz; -sp-, Vynikající díla naší vědy a techniky, Rudé právo XLIV–XLV, 1964, č. 131, 12. 5., s. 2; Stanislav Červinka, Druhý v Evropě je u nás, Pravda XLVI, 1965, č. 20, 23. 1., s. 3; E. H. [Emil Hlaváček], Skladový areál architektonickým přínosem, Československý architekt XII, 1966, č. 12, s. 2; Emil Hlaváček, Soudobá průmyslová architektura, Architektura ČSSR XXVI, 1967, č. 2–3, s. 145–158, zde s. 155; B. Hlinka, O eleganci, ale přesto ne o šatech (rozhovor s Emilem Hlaváčkem), Lidová demokracie XXIII, 1967, 20. 1.; Roman Cílek, Konstruktiva 1929–1989, Praha 1989, nestránkováno; Czech Project. Český projekt s.r.o., in: Michael Třeštík (ed.), Kdo je kdo. Architektura, Praha 2003, nestránkovaná příloha; Jan E. Svoboda – Jindřich Noll – Vladislav Skala, Praha 1945–2003. Kapitoly z poválečné a současné architektury, Praha 2006, s. 96; Obytný soubor Červený Dvůr, Praha 3 (EIA, kód záměru PHA668), dostupné na portal.cenia.cz; Matyáš Kracík, Demolice velkoskladů Třebešín, Zprávy památkové péče LXXIV, 2014, č. 2, s. 154–155; Matyáš Kracík, Velkosklady Třebešín čeká demolice, Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu XLIV (XV), 2014, č. 2, s. 12–14 (dostupné na zastarouprahu.cz); Markéta Mráčková, Alternativní bydlení (diplomová práce), Akademie výtvarných umění, Ateliér architektonické tvorby (vedoucí ateliéru Emil Přikryl), 2014, zde s. 14–17 (dostupné na mrackova.eu); byty-trebesin.cz.

Jan Zikmund