31. března 2015 navštívili pracovníci Výzkumného centra průmyslového dědictví FA ČVUT s doktorandy Fakulty architektury areál bývalého dolu Austria – Jubilejní ve Zbůchu. Cílem byla prohlídka pro plánovaný workshop studentů architektury, který se připravuje v rámci grantu SGS15/219/OHK1/3T/15. Workshop by měl nabídnout alternativní koncepce nového využití budov, areálu i okolní krajiny s přihlédnutím k záměrům Hornicko historického spolku Západočeských uhelných dolů, jehož slavnostní založení proběhlo večer téhož dne.

Jedním z hlavních cílů workshopu je představit různé přístupy při hledání identity místa na úrovni lokální i regionální. Téma obrací pozornost k téměř zapomenutému hornictví v Plzeňském kraji, proměnám specifické hornické krajiny okolo Zbůchu  i k příběhům pamětníků. Neboť identitu nevytváří jen místo a krajina, ale především lidé…

Počátek těžby černého uhlí v Plzeňské pánvi se datuje do druhé poloviny 18. století. Jednalo se o malé doly, v provozu bylo několik desítek šachet převážně na výchozech uhelných slojí. Vybudování České západní dráhy umožnilo dosud izolovanému Plzeňsku zařadit se mezi průmyslové oblasti vytvořením průmyslového odbytiště v blízkosti uhelných dolů. V šedesátých letech 19. století se zvolnil růst ostravského revíru, v této době se začaly oproti jiným prosazovat právě doly plzeňské. Plzeň se stala centrem pivovarnictví i rodící se strojírenské výroby, do popředí se dostává důlní průmysl s novými těžaři. V roce 1863 začali u Nýřan provádět průzkum stavitelé železnic bratři Kleinové. V této době založil ve stejné obci svou první šachtu Humboldt Západočeský báňský akciový spolek (původně Západočeský horní a hutní spolek roku 1875 přeměněný na ZBAS), který se později stal největším těžařem Plzeňska. Hloubka těžní jámy dosahovala 149 m a od roku 1866 byl napojen vlečkou na železniční síť. Mezi doly ve vlastnictví Západočeského báňského akciového spolku patřily i doly na Sulkově, kde již těžil rod Thurn-Taxisů na dole Max Karel a Litické těžařstvo na dole Marie. Dále v Mantově u Chotěšova, kde se již o těžbu pokoušel Hermann Dietrich Lindheim, ve Vstiši, Týnci a také poslední založený – důl Austria ve Zbůchu, nazvaný k výročí panování císaře Františka Josefa I. Jubilejní. V sedmdesátých letech 19. století bylo Plzeňsko na vrcholu tuzemské těžby a řadilo se na první místa i ve vývozu do zahraničí, tvořilo téměř 95 % veškerého vývozu kamenného uhlí z Čech, počet horníků dosáhl v tomto kraji téměř 9 000, na dohled od každého dolu se nacházely hornické kolonie a díky přílivu nových zaměstnanců se malé zemědělské vesnice rozrostly do dnešní velikosti.

Důl Austria – Jubilejní

Počátkem 20. století byl v obci Zbůch založen jeden z největších a nejmodernějších dolů v Českých zemích. Dobýval ze dvou jam hloubky 663 m mimořádně kvalitní černé uhlí, využívané k výrobě svítiplynu, koksu a také v chemickém průmyslu (těžní jáma byla později prohloubena na hloubku 796 m a stala se nejhlubší na Plzeňsku). Důl byl vybudovaný v letech 1908–1911 na východním okraji obce dle projektu technické kanceláře spolku pod vedením inženýra Josefa Fuglewicze. Architektonické řešení budov navrhl August Helmar Rudolf von Tetmajer. Důl se stal posledním dolem založeným Západočeským báňským akciovým spolkem a obdržel jméno Austria – Jubilejní. S těžbou uhlí se výrazně zvýšil počet obyvatel a také domů v obci. Vedle hornických kolonií v obci vyrostl Hornický lidový dům, ve své době patřící k největším stavbám svého druhu na celém Plzeňsku. Po roce 1918 byla původní Austria – Jubilejní přejmenována na Masarykův jubilejní důl a toto pojmenování přečkalo až do druhé světové války, kdy zakladatele Československé republiky nahradilo jméno Adolfa Hitlera. Za první republiky došlo k rozšíření malé kotelny v elektrárnu zásobující Západočeské elektrárny a Elektrárenský svaz severopošumavských okresů. Po roce 1953 byl Masarykův jubilejní důl přejmenován na Důl obránců míru. Těžba skončila v roce 1977 a od té doby byla většina areálu využita jen provizorně jako průmyslová zóna. Za dobu existence dolu se zde vytěžilo více než 20 milionů tun černého uhlí. Odvalová halda dolu, ještě v sedmdesátých letech výrazná krajinná dominanta dosahující výšky 105 m, byla z části odtěžena a rozhrnutím podstatně snížena. V polovině devadesátých let došlo k demolici významné části hodnotných objektů. V dnešní době probíhá rekultivace odvalu hlušiny.

Důl Austria I v Týnci

Další z důlních děl ležících v katastru obce Zbůch, někdejší Masarykův důl v Týnci, byl pod názvem Austria I po třech letech hloubení uveden do provozu roku 1902. Povrchy budov byly řešeny v kombinaci režného zdiva a omítaných ploch. Těžba probíhala až do roku 1965. V porovnání s Jubilejním dolem byl důl u Týnce menší, ale také velmi moderně zařízený a podzemí přístupné opět podvojnou jámou. Obě jámy byly hluboké 420 m. Od roku 1908 zde byla v provozu briketárna stejného typu jako na dole Austria v Mantově. 28. srpna 1918 se zde stalo jedno z největších neštěstí na Plzeňsku a při výbuchu metanu v dole zemřelo třináct horníků. Za první republiky byl důl spojen elektrickým vedením se sousedním Jubilejním dolem a uvažovalo se i o napojení třídírny se zmíněným provozem, ale projekt nebyl nakonec realizován. V roce 1953 bylo naproti šachtě pro zaměstnance vystavěno nové sídliště z dvoupatrových bytových domů. Za dobu provozu se z Masarykova dolu vyvezlo na povrch více než 14 milionů tun černého uhlí. Po uzavření dolu provozy získaly opravny železničních kolejových vozidel. Některé dochované objekty využívají menší firmy, ale většinu areálu pomalu pohlcuje vegetace. Na bývalém odvalu se v současnosti třídí lupek na různé frakce a následně je dále využíván. V letošním roce uplynulo 50 let od ukončení těžby na Masarykově dole.

Hornicko historický spolek Západočeských uhelných dolů

Na slavnostním založení Hornicko historického spolku Západočeských uhelných dolů se v Národním domě v Chotěšově sešlo více než 120 bývalých zaměstnanců dolů a příznivců hornictví. V tento den uplynulo přesně 20 let, kdy poslední vozík s uhlím vyjel na povrch a byla ukončena těžba černého uhlí v Plzeňské pánvi. Proto základním posláním spolku je připomínat tuto významnou část naší průmyslové historie.

Exkurze se uskutečnila v rámci řešení projektu SGS15/219/OHK1/3T/15 Průmyslové dědictví v ohnisku kulturní krajiny.

http://www.industrialnitopografie.cz
http://vcpd.cvut.cz/industrialni-topografie-plzensky-kraj

Studijní cesta sledovala aktuálně provedené či dokončované konverze průmyslových budov ve Vídni a okolí, s důrazem na příklady urbanisticky či typologicky blízké obvyklé domácí situaci – a zároveň na budovy památkově chráněné.

Přádelna bavlny / Teesdorf 47°57’02.27″N 16°17’14.35″E

Také v Rakousku můžeme v menších městech a vesnicích najít rozsáhlé textilní továrny – i když ne tak často, jako na severu Čech. V dolnorakouském Teesdorfu postavil již roku 1805 velkoobchodník Johann Baptist svobodný pán z Puthonu (1777–1839) první mechanickou přádelnu v zemích rakouské monarchie. V roce 1906 továrnu z konkurzní podstaty podniku zakoupil jeden z jeho věřitelů, obchodník s textilem Josef Broch, a vedení předal svým synům: Hermann Broch (1886–1951), známější později jako spisovatel, byl obchodním ředitelem, Friedrich Josef Broch (1889–1967) vrchním inženýrem. Novou budovu bavlnářské, vigoňové a odpadové přádelny pro 40 000 vřeten se skupinovým elektrickým pohonem začali stavět na jaře 1908 podle projektu průmyslového architekta Bruna Bauera (1880–1938). Tři podlaží pracovních sálů přádelny na půdoryse 49,5 × 33,4 metru jsou tvořena železobetonovým skeletem systému Hennebique s podélnými průvlaky a rozpony 7 × 4,6 m, na severu je k nim připojen širší zděný trakt se železobetonovými stropy, v němž byly uspořádány veškeré pomocné prostory (toalety, přípravna válců pro trhací stroje, elektrická strojovna s vertikálním lanovištěm a převlékárny), severovýchodní nároží pak tvoří zděná schodišťová a výtahová věž, nesoucí na železobetonovém stropě šestého podlaží, vykonzolovaném v ochoz, rovněž železobetonovou vodní nádrž sprinklerového zařízení. V roce 1910 byla přádelna jižním směrem rozšířena o další dvě pole skeletu, doplněné při východní fasádě další schodišťovou věží. V roce 1992 zde byl ukončen provoz, starší budova spolu s obytnými stavbami byla zbořena v roce 1997, spolu s novější elektrocentrálou, a železobetonová přádelna postupně chátrala. Až dotud jde tedy o vývoj, jaký známe z řady míst u nás doma. Již roku 1984 se však budova objevila v první rakouské topografii průmyslových staveb, na níž s Manfredem Wehdornem spolupracovala Ute Georgeacopol-Winischhofer, a současně byla rakouským státem prohlášena za památku. Vlastník roku 2007 učinil pokus památkovou ochranu sejmout, což vedlo k rychlé odezvě. Pracovníci vídeňské dobrovolnické organizace Initiative Denkmalschutz, Wolfgang Burghart a Markus Landerer na svou stranu získali poslankyni dolnorakouského sněmu za Zelené Madeleine Petrovic a o budově se začalo mluvit na zemské úrovni. Teesdorfský stavitel Gerhard Holpfer vytvořil roku 2011 projekt přestavby přádelny na byty a starosta Hans Trink vyjednal s vlastníkem její prodej veřejně prospěšnému stavebnímu družstvu Wien-Süd, přesněji jeho nově zřízené dceřiné společnosti, pojmenované po dolnorakouském průmyslníku a mecenáši Arthuru Kruppovi. Družstvo se věnuje sanaci a revitalizaci obytných budov a uskutečňuje tak jeden ze způsobů rakouské podpory bydlení – díky zemské dotaci v budově zřídilo 96 menších, víceméně konvenčních bytů o rozměrech 49–96 m² . Dispozice budovy byla zevnitř otevřena vybouráním atria a musela být vyměněna také část kontaminovaných železobetonových stropů. Delší diskuse s památkáři předcházela výměně oken za nová, vysoce izolační, která se původnímu výrazu blíží pomocí zevně upevněných pásků. Fasády mohly být zachovány v původní podobě díky vnitřnímu zateplení z čedičových vláken, která spolu se systémem vytápění přispívá k úspornosti konvertované stavby. Prvkem méně obvyklým u tohoto typu bydlení je pak do střechy vestavěný bazén.

Elektrotechnická továrna Union – METAstadt / Wien-Hirschstetten, 48°13’53.82″N 16°27’17.06″E

Filiálka berlínské elektrotechnické společnosti Union (Union-Elektrizitäts-Gesellschaft) vystavěla svoji továrnu na silnoproudé stroje ve Štadlavě, tehdy už vídeňském předměstí, v letech 1898–1899, přímo u trati Východní dráhy. Budovy navrhnul a provedl vídeňský stavitel Alois Schumacher (1838–1910). Areál byl postupně rozšiřován, největší halu v severní části areálu, postavenou pro montáž těžkých strojů v letech 1917–1921 navrhnula vídeňská pobočka stuttgartské kanceláře průmyslové architekta Philippa Jakoba Manze. Tím byl stavební vývoj víceméně ukončen, výroba zde byla zastavena už roku 1956, a od roku 1973 areál začaly užívat městské technické služby. Zmíněná největší hala podle Manzova projektu je památkově chráněná a od roku 1989 slouží společnosti, zabývající se čištěním přepravních nádrží a zpracováním tekutých odpadů, ve vedlejší etážová skladovací a dílenské budově z roku 1912, upravené jen dílčím způsobem, dnes sídlí tělocvičny fitness a různí další nájemci. Velkorysou konverzí prošla nejstarší, západní část areálu, jejíž dominantou je charakteristické budovy kotelny a strojovny, doplněná komínem s vodojemem, která je rovněž památkově chráněna – celý areál, klíčový pro charakter celé čtvrti, pak požívá také plošnou ochranu. V letech 2007–2010 je na své sídlo, výstavní a prodejní prostory upravil internetový aukční důl s uměním a designem Auteno. Vnější vzhled budov určuje pečlivá repase všech tabulkových oken a cihlové fasády, konzervované v původní podobě. Střídmé nové konstrukce jsou provedeny z ocelových válcovaných profilů a od původních se nijak výrazně neliší – ať už jde o vnější zastřešení nových vstupů, vestavbu polopatra do strojírenské haly či ochozu do strojovny. Rozmach aukčního podniku bohužel trval jen tři roky, takže dnešní vlastník musí pro budovy hledat další využití – postupně se z nich stává oblíbené „event-place“, pro krátkodobé společenské nebo obchodní akce jsou pronajímány jak konvertované budovy, tak i rozsáhlá hala uprostřed areálu, která zůstala v původním stavu.

Anker-Brotwerke – Loftcity, Wien-Favoriten / 48°10’17.80″N 16°23’25.25″E

Projektem, který v poslední době vzbudil ve Vídni nejvíce pozornosti, je konverze větší části areálu velkopekáren Anker na Favoriten pro bydlení, výukové prostory a galerie, který nabízí srovnání celé škály architektonických přístupů. Areál začali roku 1892 budovat bratři Heinrich a Fritz Mendlové, k nejstarším stavbám dnes patří obytný a kancelářský trakt s výraznou štítovou fasádou do Absberggaße a také obilní silo, postavené v roce 1900 podle projektu stavitele Friedricha Schöna. Další budovy byly provedeny v letech 1909–1913, k nejzajímavější patří rozsáhlá expediční hala podle projektu vídeňské pobočky stuttgartské kanceláře průmyslové architekta Philippa Jakoba Manze z roku 1912. Pekárenskému provozu dnes slouží pouze jižní část areálu, postavená ze železobetonu v další fázi rozvoje podniku firmou Wayss & Freytag und Meinong v letech 1925–1927: etážovka, železobetonová hala s padesátimetrovým rozponem a novější silo systému SuKa.

Literatura: Wehdorn, Manfred a Georgeacopol-Winischhofer, Ute. Baudenkmäler der Technik und Industrie in Österreich I, Wien, Niederösterreich, Burgenland. Wien: Böhlau Verlag 1984, 350 s. ISBN 3-205-07202-2, s. 36–37, 118–119, 232–233; LÜTZELER, Paul Michael. Hermann Broch: eine Biographie. Frankfurt am Main: Suhrkamp 1988. ISBN 3-518-38078-8, 414 s., s. 44–45 a 101; ACHLEITNER, Friedrich, Österreichische Architektur im 20. Jahrhundert: ein führer in vier Bänden. Bd. III/1: Wien. 1.–12. Bezirk. Salzburg: Residenz 1990. 347 s. ISBN 3-7017-0635-2, s. 279–280; GEORGEACOPOL-WINISCHHOFER, Ute. Vom Arbeitshaus zur Großindustrie. Wien: Österr. Kunst- und Kulturverlag, 1998, s. 120. ISBN 3854371209; STADLER, Gerhard A. Das industrielle Erbe Niederösterreichs: Geschichte – Technik – Architektur. Wien – Köln – Weimar: Böhlau, 2006. 1019 s. ISBN: 3-20577460-4, s. 777–780; Einsatz für alte Fabrik, Die Niederösterreichischen Nachrichten 2008, č. 48, s. 33; GEORGEACOPOL-WINISCHHOFER, Ute. Industrie und früher Stahlbetonbau in Österreich. Nachrichten der Initiative Denkmalschutz 2011, roč. 7, č. 7, s. 7–9. ISSN 2219-2417. Informationen aus unserer Gemeinde. Marktgemeinde Teesdorf, březen 2012.

Cestu jsem podnikl v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

 Lukáš Beran