Studijní cesta sledovala aktuálně provedené či dokončované konverze průmyslových budov ve Vídni a okolí, s důrazem na příklady urbanisticky či typologicky blízké obvyklé domácí situaci – a zároveň na budovy památkově chráněné.

Přádelna bavlny / Teesdorf 47°57’02.27″N 16°17’14.35″E

Také v Rakousku můžeme v menších městech a vesnicích najít rozsáhlé textilní továrny – i když ne tak často, jako na severu Čech. V dolnorakouském Teesdorfu postavil již roku 1805 velkoobchodník Johann Baptist svobodný pán z Puthonu (1777–1839) první mechanickou přádelnu v zemích rakouské monarchie. V roce 1906 továrnu z konkurzní podstaty podniku zakoupil jeden z jeho věřitelů, obchodník s textilem Josef Broch, a vedení předal svým synům: Hermann Broch (1886–1951), známější později jako spisovatel, byl obchodním ředitelem, Friedrich Josef Broch (1889–1967) vrchním inženýrem. Novou budovu bavlnářské, vigoňové a odpadové přádelny pro 40 000 vřeten se skupinovým elektrickým pohonem začali stavět na jaře 1908 podle projektu průmyslového architekta Bruna Bauera (1880–1938). Tři podlaží pracovních sálů přádelny na půdoryse 49,5 × 33,4 metru jsou tvořena železobetonovým skeletem systému Hennebique s podélnými průvlaky a rozpony 7 × 4,6 m, na severu je k nim připojen širší zděný trakt se železobetonovými stropy, v němž byly uspořádány veškeré pomocné prostory (toalety, přípravna válců pro trhací stroje, elektrická strojovna s vertikálním lanovištěm a převlékárny), severovýchodní nároží pak tvoří zděná schodišťová a výtahová věž, nesoucí na železobetonovém stropě šestého podlaží, vykonzolovaném v ochoz, rovněž železobetonovou vodní nádrž sprinklerového zařízení. V roce 1910 byla přádelna jižním směrem rozšířena o další dvě pole skeletu, doplněné při východní fasádě další schodišťovou věží. V roce 1992 zde byl ukončen provoz, starší budova spolu s obytnými stavbami byla zbořena v roce 1997, spolu s novější elektrocentrálou, a železobetonová přádelna postupně chátrala. Až dotud jde tedy o vývoj, jaký známe z řady míst u nás doma. Již roku 1984 se však budova objevila v první rakouské topografii průmyslových staveb, na níž s Manfredem Wehdornem spolupracovala Ute Georgeacopol-Winischhofer, a současně byla rakouským státem prohlášena za památku. Vlastník roku 2007 učinil pokus památkovou ochranu sejmout, což vedlo k rychlé odezvě. Pracovníci vídeňské dobrovolnické organizace Initiative Denkmalschutz, Wolfgang Burghart a Markus Landerer na svou stranu získali poslankyni dolnorakouského sněmu za Zelené Madeleine Petrovic a o budově se začalo mluvit na zemské úrovni. Teesdorfský stavitel Gerhard Holpfer vytvořil roku 2011 projekt přestavby přádelny na byty a starosta Hans Trink vyjednal s vlastníkem její prodej veřejně prospěšnému stavebnímu družstvu Wien-Süd, přesněji jeho nově zřízené dceřiné společnosti, pojmenované po dolnorakouském průmyslníku a mecenáši Arthuru Kruppovi. Družstvo se věnuje sanaci a revitalizaci obytných budov a uskutečňuje tak jeden ze způsobů rakouské podpory bydlení – díky zemské dotaci v budově zřídilo 96 menších, víceméně konvenčních bytů o rozměrech 49–96 m² . Dispozice budovy byla zevnitř otevřena vybouráním atria a musela být vyměněna také část kontaminovaných železobetonových stropů. Delší diskuse s památkáři předcházela výměně oken za nová, vysoce izolační, která se původnímu výrazu blíží pomocí zevně upevněných pásků. Fasády mohly být zachovány v původní podobě díky vnitřnímu zateplení z čedičových vláken, která spolu se systémem vytápění přispívá k úspornosti konvertované stavby. Prvkem méně obvyklým u tohoto typu bydlení je pak do střechy vestavěný bazén.

Elektrotechnická továrna Union – METAstadt / Wien-Hirschstetten, 48°13’53.82″N 16°27’17.06″E

Filiálka berlínské elektrotechnické společnosti Union (Union-Elektrizitäts-Gesellschaft) vystavěla svoji továrnu na silnoproudé stroje ve Štadlavě, tehdy už vídeňském předměstí, v letech 1898–1899, přímo u trati Východní dráhy. Budovy navrhnul a provedl vídeňský stavitel Alois Schumacher (1838–1910). Areál byl postupně rozšiřován, největší halu v severní části areálu, postavenou pro montáž těžkých strojů v letech 1917–1921 navrhnula vídeňská pobočka stuttgartské kanceláře průmyslové architekta Philippa Jakoba Manze. Tím byl stavební vývoj víceméně ukončen, výroba zde byla zastavena už roku 1956, a od roku 1973 areál začaly užívat městské technické služby. Zmíněná největší hala podle Manzova projektu je památkově chráněná a od roku 1989 slouží společnosti, zabývající se čištěním přepravních nádrží a zpracováním tekutých odpadů, ve vedlejší etážová skladovací a dílenské budově z roku 1912, upravené jen dílčím způsobem, dnes sídlí tělocvičny fitness a různí další nájemci. Velkorysou konverzí prošla nejstarší, západní část areálu, jejíž dominantou je charakteristické budovy kotelny a strojovny, doplněná komínem s vodojemem, která je rovněž památkově chráněna – celý areál, klíčový pro charakter celé čtvrti, pak požívá také plošnou ochranu. V letech 2007–2010 je na své sídlo, výstavní a prodejní prostory upravil internetový aukční důl s uměním a designem Auteno. Vnější vzhled budov určuje pečlivá repase všech tabulkových oken a cihlové fasády, konzervované v původní podobě. Střídmé nové konstrukce jsou provedeny z ocelových válcovaných profilů a od původních se nijak výrazně neliší – ať už jde o vnější zastřešení nových vstupů, vestavbu polopatra do strojírenské haly či ochozu do strojovny. Rozmach aukčního podniku bohužel trval jen tři roky, takže dnešní vlastník musí pro budovy hledat další využití – postupně se z nich stává oblíbené „event-place“, pro krátkodobé společenské nebo obchodní akce jsou pronajímány jak konvertované budovy, tak i rozsáhlá hala uprostřed areálu, která zůstala v původním stavu.

Anker-Brotwerke – Loftcity, Wien-Favoriten / 48°10’17.80″N 16°23’25.25″E

Projektem, který v poslední době vzbudil ve Vídni nejvíce pozornosti, je konverze větší části areálu velkopekáren Anker na Favoriten pro bydlení, výukové prostory a galerie, který nabízí srovnání celé škály architektonických přístupů. Areál začali roku 1892 budovat bratři Heinrich a Fritz Mendlové, k nejstarším stavbám dnes patří obytný a kancelářský trakt s výraznou štítovou fasádou do Absberggaße a také obilní silo, postavené v roce 1900 podle projektu stavitele Friedricha Schöna. Další budovy byly provedeny v letech 1909–1913, k nejzajímavější patří rozsáhlá expediční hala podle projektu vídeňské pobočky stuttgartské kanceláře průmyslové architekta Philippa Jakoba Manze z roku 1912. Pekárenskému provozu dnes slouží pouze jižní část areálu, postavená ze železobetonu v další fázi rozvoje podniku firmou Wayss & Freytag und Meinong v letech 1925–1927: etážovka, železobetonová hala s padesátimetrovým rozponem a novější silo systému SuKa.

Literatura: Wehdorn, Manfred a Georgeacopol-Winischhofer, Ute. Baudenkmäler der Technik und Industrie in Österreich I, Wien, Niederösterreich, Burgenland. Wien: Böhlau Verlag 1984, 350 s. ISBN 3-205-07202-2, s. 36–37, 118–119, 232–233; LÜTZELER, Paul Michael. Hermann Broch: eine Biographie. Frankfurt am Main: Suhrkamp 1988. ISBN 3-518-38078-8, 414 s., s. 44–45 a 101; ACHLEITNER, Friedrich, Österreichische Architektur im 20. Jahrhundert: ein führer in vier Bänden. Bd. III/1: Wien. 1.–12. Bezirk. Salzburg: Residenz 1990. 347 s. ISBN 3-7017-0635-2, s. 279–280; GEORGEACOPOL-WINISCHHOFER, Ute. Vom Arbeitshaus zur Großindustrie. Wien: Österr. Kunst- und Kulturverlag, 1998, s. 120. ISBN 3854371209; STADLER, Gerhard A. Das industrielle Erbe Niederösterreichs: Geschichte – Technik – Architektur. Wien – Köln – Weimar: Böhlau, 2006. 1019 s. ISBN: 3-20577460-4, s. 777–780; Einsatz für alte Fabrik, Die Niederösterreichischen Nachrichten 2008, č. 48, s. 33; GEORGEACOPOL-WINISCHHOFER, Ute. Industrie und früher Stahlbetonbau in Österreich. Nachrichten der Initiative Denkmalschutz 2011, roč. 7, č. 7, s. 7–9. ISSN 2219-2417. Informationen aus unserer Gemeinde. Marktgemeinde Teesdorf, březen 2012.

Cestu jsem podnikl v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

 Lukáš Beran