Ve středu 29. října 2014 se konal v Dublinu workshop a veřejná prezentace dílčích výsledků práce deseti mezinárodních badatelských kolektivů, spojených v rámci mnohaletého projektu Joint Programming Initiative on Cultural Heritage (JPICH). Záměr, schválený Evropskou radou na přelomu let 2009 a 2010, usiluje v souladu s integrační strategií Evropské unie o propojování aktivit a zejména metodiky v oblasti výzkumu a péče o kulturní dědictví.

V první fázi zástupci 17 zemí, včetně Ministerstva kultury ČR, vytipovali základní priority a na jejich základě vznikla tzv. Strategic Research Agenda. Tato strategie formuluje čtyři hlavní linie projektu: 1) rozvíjení uvědomělé společnosti a reflexe jejího aktuálního vývoje, 2) propojování kulturního dědictví s životem komunity, 3) sdílená znalost a zkušenost, 4) záchrana kulturního dědictví. Dokument jednotlivé okruhy zájmu podrobněji rozvíjí a v jejich kontextu vymezuje i aktuální žhavé problémy kulturního dědictví: 1) identita, hodnoty, etika, 2) ochrana prostřednictvím užívání, udržitelnost, bezpečnost, informovanost, 3) provazování výzkumu a metodiky, přenosná zkušenost, 4) záchrana a adaptace. Základní agenda projektu však nejenom pojmenovává společné priority, ale zároveň zohledňuje i regionální klimatická a kulturní specifika. Ve druhé fázi projektu vznikly mezinárodní týmy spolupracující na jednotlivých dílčích tématech, jejichž průběžné výsledky byly prezentovány a diskutovány právě na dublinském workshopu.

O složité aktuální situaci evropského kulturního dědictví přesvědčivě vypovídala skutečnost, že příspěvky a projekty představené na workshopu lze rozdělit na dvě relativně ostře ohraničené skupiny, s diametrálně odlišnými a přenosnými výsledky. Na jedné straně vynikala vrstevnatá zkušenost a vytříbená metodika velmi detailních projektů, zaměřených na sanace a konzervaci historických materiálů a struktur – dřevěných archeologických artefaktů, obrazů, cihelného zdiva ale i betonových prvků a konstrukcí (s cenným, nedogmatickým záběrem od prvopočátků betonu až k devadesátým letům 20. století). Méně uchopitelné a prakticky nepřenosné výsledky přinášely na druhé straně projekty usilující o nový étos výzkumu a péče o kulturní dědictví. Zejména snaha o revidované vyhodnocování, které by zohledňovalo aktuální celospolečenské výzvy, bylo by exaktnější a tudíž i akceptovatelné napříč evropským kulturním prostorem nebo mezi odborníky a většinovou společností. Tápání v tomto ohledu výmluvně vykreslovalo neschopnost pestré euroatlantické civilizace sdílet společné hodnoty. Čím méně je lze destilovat z obecných postojů a jednání, tím větší je paradoxně v legislativně orientované politice Evropské unie tlak na jejich osvícensky racionální vyjádření. V diskuzi na workshopu navíc nešlo přehlédnout problém, s tématem bytostně spojený, skutečnost, že jedna ze základních a nejcennějších hodnot kulturního dědictví vyplývá právě z výjimečnosti, osobitosti a různorodosti, tj. z faktorů, které lze jen těžko podřídit tlaku na formulování kvantifikovatelných kritérií.

Workshop v Dublinu dokládá, že jakkoliv lze víceméně bez problémů sdílet výsledky v oblasti péče o konkrétní díla kulturního dědictví, tak je skutečně neobyčejně obtížné formulovat hodnotový rámec, který vyhoví napříč společností, roztříštěnou mezi lokální identitou a globálním životním stylem. Podstatným klíčem, na kterém se však všichni shodli, je především otázka udržitelnosti, ekologický, krajinný a městotvorný rozměr kulturního dědictví, a přirozeně především jeho užitnost.

Ačkoliv se workshop konal v poněkud přebujelé moderní budově radnice, nekompromisně narušující příjemné měřítko historické zástavby podél řeky Liffey i sousedního středověkého kostela Ježíše Krista, samotné město Dublin je krásným příkladem organického prolnutí minulosti a současnosti. Včetně desítek vynikajících příkladů spíše drobných a neformálních konverzí průmyslových budov, s korunou sice památkově trochu kontroverzní ale pro osvětu nesmírně důležité lunaparkové konverze Guinness Storehouse, nejnavštěvovanější turistické atrakce v Irsku, nebo neméně ambiciózní developerské revitalizace dublinských doků (podrobněji na www.industrialnitopografie.cz v sekci konverze).

Cesta se uskutečnila v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

Petr Vorlík

http://www.jpi-culturalheritage.eu
http://www.heritageportal.eu

14. listopadu 2014 se od 9.00 uskuteční na Fakultě stavební ČVUT ve velké zasedací místnosti B169 konference aur14, jež se zabývá aktuálními otázkami identifikace, metodického hodnocení, evidence a ochrany kulturního dědictví v souvislostech udržitelného rozvoje.

Konferenci zahájí přednáška předního německého památkáře v oblasti průmyslových staveb Axela Föhla na téma Čtyřicet let ochrany průmyslových památek v Evropě – teorie a praxe. Přednášku je možné navštívit nezávisle na dalším programu konference. Vstup je zdarma.

Cílem konference je upozornit na potenciální, mnohdy skryté hodnoty kulturního dědictví, které se v kontextu současného dění dostává do nových, i nečekaných souvislostí a vyžaduje aktualizované a alternativní přístupy zkoumání a ochrany.

Tematické sekce konference:
Udržitelný rozvoj a průmyslové dědictví, novodobý brownfield
Průmyslové dědictví a umění
Ochrana kulturních hodnot sídel a krajiny

Podrobný program na http://udrzitelnyrozvoj.webnode.cz/

Konferenci pořádá katedra architektury FSv ČVUT v Praze. Akce vzniká za podpory grantu SVK 06/14/F1 FSv ČVUT v Praze. Je připravována ve spolupráci s Výzkumným centrem průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze a navazuje na aktivity platformy Industriální stopy.