Nové konverze: Teesdorf, Vídeň

Studijní cesta sledovala aktuálně provedené či dokončované konverze průmyslových budov ve Vídni a okolí, s důrazem na příklady urbanisticky či typologicky blízké obvyklé domácí situaci – a zároveň na budovy památkově chráněné.

 

Přádelna bavlny / Teesdorf 47°57’02.27″N 16°17’14.35″E

Také v Rakousku můžeme v menších městech a vesnicích najít rozsáhlé textilní továrny – i když ne tak často, jako na severu Čech. V dolnorakouském Teesdorfu postavil již roku 1805 velkoobchodník Johann Baptist svobodný pán z Puthonu (1777–1839) první mechanickou přádelnu v zemích rakouské monarchie. V roce 1906 továrnu z konkurzní podstaty podniku zakoupil jeden z jeho věřitelů, obchodník s textilem Josef Broch, a vedení předal svým synům: Hermann Broch (1886–1951), známější později jako spisovatel, byl obchodním ředitelem, Friedrich Josef Broch (1889–1967) vrchním inženýrem. Novou budovu bavlnářské, vigoňové a odpadové přádelny pro 40 000 vřeten se skupinovým elektrickým pohonem začali stavět na jaře 1908 podle projektu průmyslového architekta Bruna Bauera (1880–1938). Tři podlaží pracovních sálů přádelny na půdoryse 49,5 × 33,4 metru jsou tvořena železobetonovým skeletem systému Hennebique s podélnými průvlaky a rozpony 7 × 4,6 m, na severu je k nim připojen širší zděný trakt se železobetonovými stropy, v němž byly uspořádány veškeré pomocné prostory (toalety, přípravna válců pro trhací stroje, elektrická strojovna s vertikálním lanovištěm a převlékárny), severovýchodní nároží pak tvoří zděná schodišťová a výtahová věž, nesoucí na železobetonovém stropě šestého podlaží, vykonzolovaném v ochoz, rovněž železobetonovou vodní nádrž sprinklerového zařízení. V roce 1910 byla přádelna jižním směrem rozšířena o další dvě pole skeletu, doplněné při východní fasádě další schodišťovou věží. V roce 1992 zde byl ukončen provoz, starší budova spolu s obytnými stavbami byla zbořena v roce 1997, spolu s novější elektrocentrálou, a železobetonová přádelna postupně chátrala. Až dotud jde tedy o vývoj, jaký známe z řady míst u nás doma. Již roku 1984 se však budova objevila v první rakouské topografii průmyslových staveb, na níž s Manfredem Wehdornem spolupracovala Ute Georgeacopol-Winischhofer, a současně byla rakouským státem prohlášena za památku. Vlastník roku 2007 učinil pokus památkovou ochranu sejmout, což vedlo k rychlé odezvě. Pracovníci vídeňské dobrovolnické organizace Initiative Denkmalschutz, Wolfgang Burghart a Markus Landerer na svou stranu získali poslankyni dolnorakouského sněmu za Zelené Madeleine Petrovic a o budově se začalo mluvit na zemské úrovni. Teesdorfský stavitel Gerhard Holpfer vytvořil roku 2011 projekt přestavby přádelny na byty a starosta Hans Trink vyjednal s vlastníkem její prodej veřejně prospěšnému stavebnímu družstvu Wien-Süd, přesněji jeho nově zřízené dceřiné společnosti, pojmenované po dolnorakouském průmyslníku a mecenáši Arthuru Kruppovi. Družstvo se věnuje sanaci a revitalizaci obytných budov a uskutečňuje tak jeden ze způsobů rakouské podpory bydlení – díky zemské dotaci v budově zřídilo 96 menších, víceméně konvenčních bytů o rozměrech 49–96 m2 . Dispozice budovy byla zevnitř otevřena vybouráním atria a musela být vyměněna také část kontaminovaných železobetonových stropů. Delší diskuse s památkáři předcházela výměně oken za nová, vysoce izolační, která se původnímu výrazu blíží pomocí zevně upevněných pásků. Fasády mohly být zachovány v původní podobě díky vnitřnímu zateplení z čedičových vláken, která spolu se systémem vytápění přispívá k úspornosti konvertované stavby. Prvkem méně obvyklým u tohoto typu bydlení je pak do střechy vestavěný bazén.

 

Elektrotechnická továrna Union – METAstadt / Wien-Hirschstetten, 48°13’53.82″N 16°27’17.06″E

Filiálka berlínské elektrotechnické společnosti Union (Union-Elektrizitäts-Gesellschaft) vystavěla svoji továrnu na silnoproudé stroje ve Štadlavě, tehdy už vídeňském předměstí, v letech 1898–1899, přímo u trati Východní dráhy. Budovy navrhnul a provedl vídeňský stavitel Alois Schumacher (1838–1910). Areál byl postupně rozšiřován, největší halu v severní části areálu, postavenou pro montáž těžkých strojů v letech 1917–1921 navrhnula vídeňská pobočka stuttgartské kanceláře průmyslové architekta Philippa Jakoba Manze. Tím byl stavební vývoj víceméně ukončen, výroba zde byla zastavena už roku 1956, a od roku 1973 areál začaly užívat městské technické služby. Zmíněná největší hala podle Manzova projektu je památkově chráněná a od roku 1989 slouží společnosti, zabývající se čištěním přepravních nádrží a zpracováním tekutých odpadů, ve vedlejší etážová skladovací a dílenské budově z roku 1912, upravené jen dílčím způsobem, dnes sídlí tělocvičny fitness a různí další nájemci. Velkorysou konverzí prošla nejstarší, západní část areálu, jejíž dominantou je charakteristické budovy kotelny a strojovny, doplněná komínem s vodojemem, která je rovněž památkově chráněna – celý areál, klíčový pro charakter celé čtvrti, pak požívá také plošnou ochranu. V letech 2007–2010 je na své sídlo, výstavní a prodejní prostory upravil internetový aukční důl s uměním a designem Auteno. Vnější vzhled budov určuje pečlivá repase všech tabulkových oken a cihlové fasády, konzervované v původní podobě. Střídmé nové konstrukce jsou provedeny z ocelových válcovaných profilů a od původních se nijak výrazně neliší – ať už jde o vnější zastřešení nových vstupů, vestavbu polopatra do strojírenské haly či ochozu do strojovny. Rozmach aukčního podniku bohužel trval jen tři roky, takže dnešní vlastník musí pro budovy hledat další využití – postupně se z nich stává oblíbené „event-place“, pro krátkodobé společenské nebo obchodní akce jsou pronajímány jak konvertované budovy, tak i rozsáhlá hala uprostřed areálu, která zůstala v původním stavu.

 

Anker-Brotwerke – Loftcity, Wien-Favoriten / 48°10’17.80″N 16°23’25.25″E

Projektem, který v poslední době vzbudil ve Vídni nejvíce pozornosti, je konverze větší části areálu velkopekáren Anker na Favoriten pro bydlení, výukové prostory a galerie, který nabízí srovnání celé škály architektonických přístupů. Areál začali roku 1892 budovat bratři Heinrich a Fritz Mendlové, k nejstarším stavbám dnes patří obytný a kancelářský trakt s výraznou štítovou fasádou do Absberggaße a také obilní silo, postavené v roce 1900 podle projektu stavitele Friedricha Schöna. Další budovy byly provedeny v letech 1909–1913, k nejzajímavější patří rozsáhlá expediční hala podle projektu vídeňské pobočky stuttgartské kanceláře průmyslové architekta Philippa Jakoba Manze z roku 1912. Pekárenskému provozu dnes slouží pouze jižní část areálu, postavená ze železobetonu v další fázi rozvoje podniku firmou Wayss & Freytag und Meinong v letech 1925–1927: etážovka, železobetonová hala s padesátimetrovým rozponem a novější silo systému SuKa.

 

Literatura: Wehdorn, Manfred a Georgeacopol-Winischhofer, Ute. Baudenkmäler der Technik und Industrie in Österreich I, Wien, Niederösterreich, Burgenland. Wien: Böhlau Verlag 1984, 350 s. ISBN 3-205-07202-2, s. 36–37, 118–119, 232–233; LÜTZELER, Paul Michael. Hermann Broch: eine Biographie. Frankfurt am Main: Suhrkamp 1988. ISBN 3-518-38078-8, 414 s., s. 44–45 a 101; ACHLEITNER, Friedrich, Österreichische Architektur im 20. Jahrhundert: ein führer in vier Bänden. Bd. III/1: Wien. 1.–12. Bezirk. Salzburg: Residenz 1990. 347 s. ISBN 3-7017-0635-2, s. 279–280; GEORGEACOPOL-WINISCHHOFER, Ute. Vom Arbeitshaus zur Großindustrie. Wien: Österr. Kunst- und Kulturverlag, 1998, s. 120. ISBN 3854371209; STADLER, Gerhard A. Das industrielle Erbe Niederösterreichs: Geschichte – Technik – Architektur. Wien – Köln – Weimar: Böhlau, 2006. 1019 s. ISBN: 3-20577460-4, s. 777–780; Einsatz für alte Fabrik, Die Niederösterreichischen Nachrichten 2008, č. 48, s. 33; GEORGEACOPOL-WINISCHHOFER, Ute. Industrie und früher Stahlbetonbau in Österreich. Nachrichten der Initiative Denkmalschutz 2011, roč. 7, č. 7, s. 7–9. ISSN 2219-2417. Informationen aus unserer Gemeinde. Marktgemeinde Teesdorf, březen 2012.

 

Cestu jsem podnikl v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

 Lukáš Beran

 

 

Teesdorfská přádelna bavlny v listopadu 2014 (foto Lukáš Beran)
Teesdorfská přádelna bavlny v listopadu 2014 (foto Lukáš Beran)
Teesdorfská přádelna bavlny v listopadu 2014 (foto Lukáš Beran)
Teesdorfská přádelna bavlny v listopadu 2014, detail oken (foto Lukáš Beran)
Teesdorfská přádelna bavlny v listopadu 2014, interiér druhého patra (foto Lukáš Beran)
Teesdorfská přádelna bavlny v listopadu 2014, sanované železobetonové stropy (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, strojírenská hala v listopadu 2014 (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, interiér strojírenské haly (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, interiér strojírenské haly, výtah  (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, kotelna a strojovna (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, kotelna a strojovna (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, kotelna a strojovna (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, zastřešení vstupu (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, novější strojírenská hala (foto Lukáš Beran)
Elektrotechnická továrna Union ve Štadlavě, dílny a sklady (foto Lukáš Beran)
Velkopekárna Anker na Favoriten, administrativní budova (foto Lukáš Beran)
Velkopekárna Anker na Favoriten, pohled z Absberggasse (foto Lukáš Beran)
Velkopekárna Anker na Favoriten, nádvoří (foto Lukáš Beran)
Velkopekárna Anker na Favoriten, nádvoří (foto Lukáš Beran)
Velkopekárna Anker na Favoriten, nádvoří (foto Lukáš Beran)
Velkopekárna Anker na Favoriten, nádvoří (foto Lukáš Beran)
Velkopekárna Anker na Favoriten, expediční hala (foto Lukáš Beran)