Fotoreport Daniely Šimkové, mapující konverze průmyslových staveb v Manchesteru.

Mluvíme-li o industriálním dědictví Manchesteru, týká se to především čtvrti Castlefield na jihozápadním okraji městského centra. Jedná se o historickou čtvrť obsahující mimo jiné pozůstatky osídlení spadající do roku 43 př. n. l. Během 18. století zde byla vystavěna řada objektů souvisejících s průmyslovou revolucí a následným rozvojem textilního průmyslu v této oblasti. Nutnost dopravy surovin i zboží vedla k hloubení vodních kanálů propojujících nejen jednotlivé objekty, ale také jejich interiéry s exteriéry prostřednictvím tunelů a vjezdů pro lodě. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století došlo postupně k úpadku textilního průmyslu a budovy začaly chátrat.

Nová etapa využití těchto staveb byla odstartována v osmdesátých letech, kdy vlivem změn v železniční dopravě došlo k uzavření dvou železničních areálů.

Prvním z nich bylo železniční nádraží Manchester Central Railway Station. Stanice byla postavena mezi lety 1775–1880 druhou největší spojenou železnicí Cheshire Lines Committee a sloužila svému účelu až do roku 1968, kdy byl její provoz ukončen. Následně objekt chátral, byl zasažen požárem a sloužil jako parkoviště. V roce 1982 jej získal The Greater Manchester Council a započaly práce na přestavbě. V roce 1986 byl objekt uveden do provozu coby nové výstavní centrum G-Mex. Později bylo centrum na počest své minulosti přejmenováno na Manchester Central. Objekt je památkově chráněn stupněm Grade II. K původní stavbě náleželo také skladiště Great Northern Railway Company’s Good Warehouse, jenž byl v roce 1998 přestavěn na parking a centrum volnočasových aktivit (součástí je kino, bar, restaurace, kasino, bowlingové dráhy, tělocvična).

Druhým projektem bylo Muzeum of Science and Industry (MOSI). Stavba věnována vývoji vědy, technologií a průmyslu. V období, kdy byla velká část továrních komplexů v Manchesteru uzavřena, se nabízela otázka, co s odstavenými technologiemi. Stroje, které dokládaly historický vývoj jednotlivých fabrik i průmyslových odvětví jako takových, byly tedy přesunuty do areálu, který pro ně poskytl svou rozlohou, vzájemnými vazbami jednotlivých částí i zachovalostí historických konstrukcí, důstojné prostředí. Původně budovy náležely Liverpool Road Station. V roce 1978 odkoupil The Greater Manchester Council nejstarší část areálu od British Rail za symbolickou jednu libru. Následně bylo v roce 1983 otevřeno muzeum, jež bylo později rozšířeno do dnešní podoby zahrnující všechny objekty bývalého nádraží. Od roku 2007 se v muzeu každoročně pořádá festival vědy.

Tyto dva projekty stojící na počátku nové éry průmyslových konverzí v Manchesteru bylo tedy možno rekonstruovat a přestavět díky podpoře The Greater Manchester Councilu. (GMC byl nejvyšší samosprávní orgán pro oblast Greater Manchester mezi lety 1974 a 1986. Tento strategický orgán odpovídal za plánování, veřejnou dopravu, záchranné služby a odstraňování odpadů.)

Vedle tohoto zásahu, iniciovaném vládním sektorem, vznikla i soukromá iniciativa vycházející od Jima Ramsbottoma, jenž skupoval opuštěné průmyslové objekty a investoval do jejich obnovy. Tato činnost pro něj znamenala dlouhodobou investici v horizontu zhruba patnácti let. Nejednalo se tedy o cílenou záchranu architektonicky hodnotných staveb, nýbrž o obchodní strategii. Zachránil tak několik chátrajících objektů, o něž nejevil nikdo jiný zájem. Jednalo se na příklad o Bass Warehouse1 a Eastgate2 ve čtvrti Catlefield v Manchesteru (1995–1996) a další objekty kolem Castlefields Basin, jenž spadají do památkově chráněné zóny Castlefieldu. V současné době jsou objekty využívány k administrativním účelům.

K dalšímu zásadnímu zlomu došlo po roce 1996, kdy v centru Manchesteru v rámci mistrovství světa ve fotbale vybuchla bomba a zničila tak část města poblíž Victoria Station. To vyvolalo obrovskou vlnu solidarity a obrátilo do Manchesteru pozornost vlády, která začala do opravy a rozvoje města investovat obrovské sumy peněz.

Po té, co byl zrušen The Greater Manchester Council, záštitu nad místními industriálními památkami převzal English Heritage. Ten zakládal nové fondy na záchranu industriálního dědictví a staral se o jeho propagaci. Podílel se například i na projektu Merchant’s Warehouse3 (Castlefield). Ten měl v plánu rekonstruovat Jim Ramsbottom. Jelikož se však jedná o stavbu zbudovanou nejen přímo u břehu dopravního kanálu, ale rovněž obsahující i dva vjezdy pro lodě, konverze by tak pro něj znamenala dvojnásobné investice do sanace objektu, než v předchozích případech. Proto, aby mohl být záměr uskutečněn, participoval na projektu English Heritage. Díky jeho finanční pomoci, mohla přestavba Merchant’s Warehouse proběhnout.

V roce 1997 se k moci dostal premiér Tony Blair a součástí jeho programu bylo také zasadit se znovu o rehabilitaci historických částí měst. V rámci této snahy byla založena Urban Regeneration Company4, jež měla dohlížet na plánování na celém území Velké Británie.

Od roku 1993 se do revitalizace industriálního Manchesteru vložil developerský gigant Urban Splash Limited. Tato společnost získává chátrající průmyslové etážové objekty a transformuje je na obytné celky. Původní stavby kombinuje s novou zástavbou vlastní produkce (někdy méně zdařile). Příkladem je rozvíjející se čtvrť New Islington. Nalezneme zde jak luxusní byty v nově konvertovaném objektu Waulk Mill5, tak odpadky zanesené oraniště lemované ulicemi chatrných řadových domů. Celkový neutěšený dojem z rozpolcenosti architektonického stylu oblasti završuje nově vzrostlý obr administrativního komplexu Chips. Ten tvoří bizarní pozadí hrstce původních drobných objektů, jež na svou revitalizaci teprve čekají. Atraktivitu místa zvyšují uměle vybudované vodní kanály Rochdale Canal a Ashton Canal, jenž je obýván vodním ptactvem. Vodní prvek plyne dále na jih k malebné čtvrti nízkopodlažní bytové zástavby směrem k Ducie Street.

V součastné době dochází také k revitalizaci periferních oblastí jihovýchodního Manchesteru a to díky financím plynoucím od katarských investorů, jenž koupil klub Manchester United. Prostředky vložené do infrastruktury a jejího okolí mají zajistit vytvoření adekvátního zázemí pro sportovní klání.

Pokud bychom chtěli vyjádřit, co je pro Manchester typické, je to kromě všudypřítomných cihlových fasád a antracitového kování, především schopnost adaptace. A to jak ve smyslu konverze starých objektů, tak jejich začlenění do moderní struktury města. Bývalé průmyslové areály, stejně jako jiné historické objekty, se od svých soudobých protějšků často liší jen mírou plasticity fasády a formální modulací některých celků. Obecný dojem však zůstává kompaktní. Nová zástavba tak v historicky cenných oblastech prorůstá do původního uspořádání nenápadně a vytváří přirozený prostor pro hledání nových funkcí do nevyužívaných rozpadajících se objektů. Míra zachování původních konstrukcí je však různá. U nově vznikajících území na okraji města pak převládá ekonomické hledisko a snaha developerů vytěžit z atraktivity místa maximum. Dokladem je již zmíněná čtvrt New Islington, kde měřítko i prostorová dynamika původních staveb cele neodpovídá nově vznikajícím objektům.

Daniela Šimková

Poznámky

1 Bass Warhouse byl původně prostor textilního skladiště. Byl postaven v šedesátých letech 19. století. Nejdříve se uvažovalo o přestavbě na hotel, následně byl ale objekt konvertován na administrativní účely studiem OMI Architects a Stephenson’s. Jeho součástí je také Dukes’92, bývalá stáj náležící původně k budově Merchants Warehouse byla konvertována ve dvou etapách. V první fázi, jež byla provedena architektonickou firmou Stephenson, Somerville, Bell, byla v roce 1991 rozšířena a přestavěna na známý nábřežní bar. V roce 1998 byla pak znovu rozšířena studiem OMI Architects. Její jméno bylo odvozeno ze spojení názvu kanálu Duke of Bridgewater’s a 92. zdymadla kanálu Rochdale.

2 Eastgate – Budova svůj název získala podle lokace. Nachází se totiž podél východní stěny bývalého římského opevnění. Původně se jí říkalo Gail House (postavena 1889) a sloužila coby továrna na výrobu mopů. Během své historie byla využívána i pro výrobu plachet. Konverze, jež proběhla v roce 1992, stála 2,6 milionu liber a je dílem ateliéru Stephensona Bella. Záměrem bylo vytvořit otevřený kancelářský prostor pro firmy zabývající se tvůrčí činností.

3 Merchant’s Warehouse – Objekt je situován v památkové rezervaci Castlefield ve vnitřní části Manchesteru. Tato rezervace je ohraničena řekou Irwell, Quay Street, Deansgate a Chester Road. Nalézá se v koncové části Bridgewater Canal, což je nejstarší průmyslový kanál postavený v roce 1764. Skladiště Merchant’s bylo postaveno na severním břehu u vjezdu do nádrže Giant’s Basin v roce 1827. Jednalo se o čtyřpodlažní sklad s dvěma vjezdy pro lodě. Na straně z ulice měl šest nákladových zálivů. Později byl částečně poničen požárem a chátral. V roce 1997 byl konvertován Jimem Ramsbottomem k administrativním účelům.

4 Urban Regeneration Company – Jedná se o soukromé společnosti, které se ve Velké Británii snaží dosáhnout radikální transformace daných oblastí prostřednictvím koordinace finanční pomoci z veřejného i soukromého sektoru.

5 Waulk Mill – Objekt byl postaven v roce 1842 na nároží ulic Bengal Street a Redhill Street v Ancoats Urban Village v Manchesteru. Původně se jednalo o dvě stavby známé pod názvem Fireproof Mill a Doubling Mill. Fireproof (v překladu nehořlavý, protipožární) Mill se mu říkalo pro jeho litinové trámy a sloupy tvořící nosný skelet. Název Doubling Mill byl spjat s používanou technologií znásobování dvou nebo více délek příze do jednoho závitu. Obě stavby byly součástí areálu Murrays’ Mills a spojeny pěším tunelem pod ulicí Bengal Street. Murrays’ Mills na „manchesterské“ straně ulice byl spjat s vývojem parního pohonu a byl sídlem firmy A&G Murray, jedné z největších přádelen bavlny na světě. Takže bavlna zpravovaná v Murrays , byla následně dotvořena v Doubling. Původní objekt Murrays´Mills (Old Mill) se datuje do konce 18. století. V roce 2002 byl objekt přestavěn na administrativní prostory a nachází se v něm čtrnáct kancelářských jednotek. Přestavba stála 2,8 milionu liber. Stavba je památkově chráněna stupněm Grade II a v roce 2003 získala cenu RIBA Award za architekturu.