Území východně od historického jádra Augsburgu během 19. století formoval textilní průmysl, v době jeho největší prosperity zde pracovalo více než sedmnáct tisíc lidí. Od konce osmdesátých let století 20. prochází postupnou přeměnou na obytnou, obchodní a kulturní čtvrť, která již získala nový urbanistický plán. Na počátku této transformace stálo pochopení jeho hodnoty a památková ochrana a nové využití průmyslových staveb mimořádného významu.

SWA – „Fabrikschloß“

Augsburská mechanická přádelna a tkalcovna bavlny (Spinnerei-Weberei Augsburg, SWA) byla založena roku 1836 bankéřem Johannem Lorenzen von Schaetzler a továrníkem Karelm Forsterem. První budova, šestipodlažní přádelna o 30 000 vřetenech na potoce Proviantbach z roku 1840 byla zničena během druhé světové války, nedochovala se ani výstavná etážová tkalcovna „Rosenau“ z roku 1879, zbořená v roce 1972. První budovu třetí továrny SWA, situované opět na Proviantním potoce (Werk III – Proviantbach) tvořil rozsáhlý šedový sál tkalcovny, postavený roku 1877. Pod vedením ředitele Ferdinanda Große zadala roku 1896 SWA místní stavební firmě Alfreda Thormanna a Jeana Stiefela stavbu dalšího provozu na sousední parcele. Projekt vytvořila specializovaná švýcarská projekční kancelář, jež na evropském kontinentě rozšířila anglický typ textilních továren – Lancashire mill – ve svébytném architektonickém podání. Založil ji inženýr Carl Arnold Séquin-Bronner (1854–1899) a od roku 1895 v ní pracoval také architekt a později podílník firmy Séquin & Knobel Hilarius Knobel (1854–1921). Provozní, dispoziční a konstrukční řešení augsburské továrny považovali současníci za vzorové. Proces textilní výroby byl rozdělen do etážové budovy přádelny pro 42 000 vřeten a přízemního sálu tkalcovny se šlichtovnou pro 640 stavů, prašný provoz čistírny a mísírny bavlny, skladiště bavlny a také kotelna dostaly samostatné budovy. Budovu přádelny tvoří ve třech podsklepených podlažích ocelový nýtovaný skelet s betonovými stropními deskami a zděnými pilíři po obvodu (půdorys 69,7 × 36 m, rozpony 4,2–5.8 × 7 metru, světlá výška 5,7 metru), podsklepený sál tkalcovny (půdorys 95,6 × 61,1 m, rozpony 5 × 6 m) je zastřešen dřevocementovou střechou se sedlovými světlíky patentované Séquin-Bronnerovy konstrukce. Hloubkově rozvinuté novorenesanční fasády z lícových cihel dvou barev a snad i schodišťové věže získaly časem této racionálně navržené budově dosud užívané, byť zavádějící označení Tovární zámek. Bez větších změn sloužila bezmála devadesát let. Na seznam stavebních památek Augsburgu, vytvářený v letech 1973–1986, ji zařadila Astrid Debold-Kritter – spolu s devíti dalšími stavbami a areály Textilní čtvrti, jejíž celek, s továrnami, dělnickými bytovými domy i ředitelskými vilami, propojený kanály a vlečkami, charakterizovala jako významnou kulturní krajinu průmyslové revoluce. Roku 1988 byla továrna na Proviantním potoce zastavena a areál získala z konkurzní podstaty SWA realitní společnost. Starší, méně dobře dochovaný sál tkalcovny zbořila a na jejím místě si svou typizovanou velkoprodejnu postavil hobbymarket, kterému ustoupila také kotelna s komínem a skladiště bavlny z druhé stavební fáze. Fabrikschloß poté pronajala městu, které v něm zřídilo ubytovnu pro azylanty. Po desíti letech jej zakoupil obchodník s realitami Anton Lotter a podle projektu architekta Dietera Rehbergera budovu důkladně, avšak s porozuměním opravil a začal pronajímat jako obchodní plochy. Celkem 45 000 m² někdejší přádelny a tkalcovny dnes v horních patrech slouží především jako loftové kanceláře a v nižších k velko- i maloobchodnímu prodeji, (celé přízemí přádelny si například pronajímá obchod s uměleckým náčiním), v budově čistírny bavlny je vinotéka a v patrech tělocvičny.

SWA – „Glaspalast“

Projekt dalšího, koncepčně obdobného závodu SWA, přádelny a tkalcovny pro 60 000 vřeten a 1000 stavů (Werk IV – Aumühle) vytvořil roku 1908 nejúspěšnější německý průmyslový architekt Philipp Jakob Manz (1861–1936) a od dubna do prosince 1909 ji postavila opět firma Thormann & Stiefel. Vychází, stejně jako předchozí stavba švýcarské kanceláře, z anglického typu zvaného Lancashire mill. Přádelnu tvoří pětipodlažní, částečně podsklepená budova (půdorys 115 × 45 m, rozpony 4.5 × 7 m a světlá výška 5 m) je nesená ocelovým nýtovaným skeletem, pokrytým protipožární cementovou omítkou, stropní desky a schodiště jsou ze železobetonu. Tkalcovna dostala východně od přádelny samostatný šedový sál obdobné konstrukce (100 × 65 m). Manzova kancelář budovy pojala v duchu tehdy aktuální Reformarchitekur, s fasádami z bílých vápenopískových cihel a umělého kamene, historizujícími tvary obslužných věží i detaily, jako je piniová šiška z městského znaku na špici hromosvodu. Rozsáhlé prosklení však již odkazuje k soudobé tovární architektuře ve Spojených státech a vysloužilo budově její dnešní jméno „Glaspalast“. Stejně jako starší „Fabrikschloß“ stanula na seznamu památek ještě v plném provozu a roku 1987, během krachu SWA, ji získalo město. První projekty nového využití představila výstava, kterou uspořádalo Švábské muzeum architektury roku 1996, budova ale zůstala prázdná až do roku 1998, kdy ji od města zakoupil stavební podnikatel Ignaz Walter. Šedový sál tkalcovny ustoupil stavbě kolonie řadových rodinných domků, budovu přádelny však firma Walter-Bau A. G. konvertovala a roku 2002 do druhého a třetího podlaží, přístupného po novém schodišti uvnitř lanoviště, Walter nastěhoval své umělecké sbírky. Další dvě patra budovy, přisvětlená novými atrii, byla rozpříčkována na kanceláře. V přízemí od roku 2006 sídlí také městská a státní galerie současného a moderního umění, ve strojovně je restaurace. Záměr rozebrat dvaašedsátimerový tovární komín zastavila až roku 2010 občanská iniciativa.

AKS

Augsburgskou přádelnu česané příze (AKS) založil roku 1836 Friedrich Merz a později ji provozovala akciová společnost, která si roku 1845 si postavila pětipodlažní budovu přádelny. Většinu závodu zasáhlo za druhé světové války bombardování a byla obnovena v letech 1947–1957, především jako železobetonové, zastřešené šedovými skořepinami systému Dywidag. Původní přádelna byla zbořena v osmdesátých letech a ze starších budov je tak dochována především trojlodní převýšená hala třídírny bavlny z roku 1889, kotelna z roku 1893, velká energocentrála z roku 1935 a budova skladiště výrobků z roku 1911. Výroba byla ukončena až roku 2004 a nové využití areálu se již stalo součástí urbanistického plánu revitalizace celé čtvrti, který město Augsburg zahájilo již na počátku devadesátých let a roku 2007 zadalo kancelářím Planungsgruppe 504 a Planwerkstatt Karlstetter. V nejsevernější části, skladišti a dvou lodích šedového sálu bylo roku 2010 otevřeno Bavorské textilní a průmyslové muzeum, v dalších skořepinových šedech najdou prostor městští archeologové a archiv. V návaznosti na původní budovy, na pozemcích, které zabíraly starší přízemní sály, se staví více než stovka bytů 100 a 3 100 m² obchodních ploch podle návrhu architektů kanceláře Kehrbaum.

Jatka

Šestihektarový areálu městských jatek, vybudovaných v letech 1898–1900 podle projektu městského stavitele Fritze Steinhäußera a architekta Gotthelfa Steina, původně zahrnoval dvaadvacet budov, jeho severní části dodnes dominuje hala dobytčí tržnice, nazývaná Kälberhalle. Od roku 1999, s výstavbou nových, menších jatek v jeho části jižní, budovy ztratily původní funkci a byly vyklizeny, zároveň ale zapsány na seznam památek. Roku 2006 je zakoupil koncern Dierig Holding, původně textilní a nyní také realitní společnost, a roku 2011 se sem z původní (a dnes částečně zdemolované) budovy poblíž centra města na Weite Gaße přestěhoval jeden z Augsburských pivovarů – Hasen-Bräu. Místní architekt Thomas Kraus je autorem oprav a úprav haly pro provoz pivovaru o ročním výstavu 30 000 hl, který využívá její východní polovinu, a pivnice s restaurací v polovině západní, otevřené na podzim roku 2012. Největším architektonickým zásahem je zde ocelová konstrukce velkého balkónu, z něhož je možné vaření i konzumaci piva současně obhlížet.

Literatura: Ludwig Utz, Die Baumwollspinnerei und Weberei in Augsburg, Der praktische Maschinen-Konstrukteur XXXIII, 1900, č. 3, s. 18–20; Gustav Baum, Die Baumwoll-Spinnerei und Weberei in ihrer bautechnischen und maschinellen Entwicklung. Berlin 1913, s. 74; Astrid Debold-Kritter, Das Textilviertel in Augsburg. Beschreibende und photographische Analyse einer historischen Kultur- und Industrie-Landschaft mit ihren Baudenkmälern, in: Susanne Böning-Weis (ed.), Beiträge zur Denkmalkunde: Tilmann Breuer zum 60. Geburtstag. München 1991, s. 217–235; Titus Bernhard, Glaspalast in Augsburg, Bauwelt LXXXVII, 1996, č. 14, s. 820; Gabriele Krist-Krug, Tag des offenen Denkmals 2003. Augsburg 2003; Arnold Lassotta, Eine Musterspinnerei für die Herren Huesker: Séquin & Knobel – die Konkurrenz aus der Schweiz, in: Hermann Josef Stenkamp (ed.), Cotton Mills for the Continent. Sidney Stott und der englische Spinnereibau in Münsterland und Twente. Essen 2005, s. 22–35; Kerstin Renz, Neue Nutzung am Augsburger Glaspalast, Industrie-Kultur XII, 2007 č. 1, s. 43–44; Karl Ganser, Industriekultur in Augsburg: Pioniere und Fabrikschlösser, Augsburg 2011.

Cestu jsem podnikl v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

Lukáš Beran