Dne 7. září 2015 byla zahájena příprava demolice budovy železničních dílen někdejší Společnosti státní dráhy v Holešovicích-Bubnech.

Roku 1854 založilo ve Vídni finanční konsorcium, vedené pařížským bankéřem Izákem Péreirem (1806–1880), Společnost státní dráhy (StEG), která k prvnímu lednu 1855 zakoupila od rakouského státu železniční trati, postavené a provozované Severní státní drahou, a to včetně trati do Podmokel, procházející mezi Bubny a Holešovicemi. Zázemí dnešního Masarykova nádraží jí záhy přestalo dostačovat a roku 1870 proto Společnost zakoupila v Bubnech, v sousedství již budovaného nádraží Buštěhradské dráhy, rozsáhlé obecní pozemky. Svažující se pole a pastviny byly navážkami rozděleny na tři výškové úrovně se společným zhlavím u Negrelliho viaduktu. Na nejvyšší úrovni Společnost postavila nákladové a seřaďovací nádraží, z jehož budov se do dneška dochovalo pouze mladší skladiště na parcele č. 2425 (původní budovy, skladiště na parcele 2424/2 i navazující patrová administrativní budova čp. 272 byly zbořeny v roce 2012). Nádraží, označované jako Bubny-nákladové nebo též Bubny-dolní, bylo otevřeno k 1. lednu 1873, a postupně z něj byly vyvedeny četné vlečky, např. do obecní plynárny (v místě dnešní Poupětovy ulice), do městských jatek, do elektrárny a zejména do překladiště v holešovickém přístavu. Na nejnižší úrovni, při dnešní Argentinské ulici, vybudovala Společnost lokomotivní depo se dvěma identickými, čtyřkolejnými výtopnami na půdoryse 22 × 70 metrů. Po ukončení parní trakce v sedmdesátých letech obě sloužily jako remíza vládních vozů, jižní z nich byla tehdy nově zastřešena a zanikla roku 2011, severní dosud v původním stavu stojí na parcele č. 2419. Funkční součástí depa byla také vodárna (parcela č. 2422) s navazujícím skladištěm (parcela č. 2426), postavená v kolejišti střední úrovně, které sloužilo provozu bohatě dimenzovaných opravárenských dílen. Dílenskou budovu (parcela 2427) pro 140 nákladních vagónů, zprovozněnou roku 1873, tvoří 65 metrů široká a 160 metrů dlouhá devítilodní hala, jejíž obvodové stěny jsou provedeny v kombinaci kamenného a cihlového zdiva a dřevěné krovy nese 136 litinových sloupů. V roce 1879 dílny zprovoznily vlastní pilu, roku 1888 zde byla zřízena také lakovna a sedlárna a začaly se zde opravovat také vagony osobní. Součástí dílen byla od počátku také samostatná budova dělnické jídelny čp. 202, dochovaná v upravené podobě při severním okraji areálu, tvořeném dnes ulicí Železničářů. Výstavbu celého areálu vedl stavební ředitel StEG Karl von Ruppert (1813–1881). Vyvážené proporce a charakteristické členění režnými cihlovými pilíři, ostěními a zazubenými římsami budovám StEG vtisknul již v letech 1855–1857 její hlavní architekt Wilhelm von Flattich (1826–1900), jenž pro ni vytvořil první podrobné typové vzory (Normalien) v Rakousku, které poté pro další výstavbu rozpracoval jeho nástupce, architekt Karl Schumann (1827–1898). Od roku 1909 opravny i celé nádraží provozoval stát. Periodicky se plánovalo a opět odkládalo jejich zrušení – státní podnik Železniční opravny a strojírny (ŽOS) ukončil činnost roku 1992, nástupnická firma ŽOS ATECO zde však prováděla opravy a rekonstrukce osobních a poštovních vozů až do roku 2011. V roce 2004 byly zmíněné budovy coby součást železničního areálu Holešovice – Bubny zapsány na seznam kulturních památek, jejich ochrana však byla po čtyřech letech na žádost tehdejšího vlastníka, s. s r. o. Orco Omikron, ministerstvem kultury zrušena, chráněna zůstává jen vodárna na parcele 2422 (r. č. objektu 101151).

Literatura: ~, Die Wagen-Reparatur-Werkstätten des Oestrreichischen Staatsbahn-Gesellschaft zu Bubna bei Prag. Organ für die Fortschritte des Eisenbahnwesens in technischer Beziehung XVI, 1879, č. 2–3, s. 99–100, tab. XVI, obr. 8; ~, Geschichte des ersten Vierteljahrhuderts…, Epoche III, č. 3 (3. 1.1880), s. 5–6; Ernst Reitler, Bahnhofsanlagen, in: Hermann Strach (ed.), Geschichte der Eisenbahnen der Österreichisch-Ungarischen Monarchie II, Wien 1898, s. 321–380, zde s. 334–335, 351–352; Julius Spitzner, Werkstättewesen, in: Hermann Strach (ed.), Geschichte der Eisenbahnen der Österreichisch-Ungarischen Monarchie II, Wien 1898, s. 569–610, zde s. 590–591; Guido Friedl, Der Architekt Wilhelm von Flattich (1826–1900). Wien 1979, s. 30–34; Tomáš Kučera, Železniční areál Holešovice-Bubny. In: Staletá Praha XXIII: Pražské památky 19. a 20. století. Praha 1997, s. 145–158; Benjamin Fragner – Jan Zikmund (eds.), Co jsme si zbořili. Bilance mizející průmyslové éry / deset let. Praha 2009, s. 125; Michal Zlámaný, Stručná historie železničního uzlu Praha. In: Benjamin Fragner – Tomáš Skřivan (eds.), Pražská nádraží ne/využitá. Praha 2012, s. 14–22.

Lukáš Beran a Michal Zlámaný