31. března 2015 navštívili pracovníci Výzkumného centra průmyslového dědictví FA ČVUT s doktorandy Fakulty architektury areál bývalého dolu Austria – Jubilejní ve Zbůchu. Cílem byla prohlídka pro plánovaný workshop studentů architektury, který se připravuje v rámci grantu SGS15/219/OHK1/3T/15. Workshop by měl nabídnout alternativní koncepce nového využití budov, areálu i okolní krajiny s přihlédnutím k záměrům Hornicko historického spolku Západočeských uhelných dolů, jehož slavnostní založení proběhlo večer téhož dne.

Jedním z hlavních cílů workshopu je představit různé přístupy při hledání identity místa na úrovni lokální i regionální. Téma obrací pozornost k téměř zapomenutému hornictví v Plzeňském kraji, proměnám specifické hornické krajiny okolo Zbůchu  i k příběhům pamětníků. Neboť identitu nevytváří jen místo a krajina, ale především lidé…

Počátek těžby černého uhlí v Plzeňské pánvi se datuje do druhé poloviny 18. století. Jednalo se o malé doly, v provozu bylo několik desítek šachet převážně na výchozech uhelných slojí. Vybudování České západní dráhy umožnilo dosud izolovanému Plzeňsku zařadit se mezi průmyslové oblasti vytvořením průmyslového odbytiště v blízkosti uhelných dolů. V šedesátých letech 19. století se zvolnil růst ostravského revíru, v této době se začaly oproti jiným prosazovat právě doly plzeňské. Plzeň se stala centrem pivovarnictví i rodící se strojírenské výroby, do popředí se dostává důlní průmysl s novými těžaři. V roce 1863 začali u Nýřan provádět průzkum stavitelé železnic bratři Kleinové. V této době založil ve stejné obci svou první šachtu Humboldt Západočeský báňský akciový spolek (původně Západočeský horní a hutní spolek roku 1875 přeměněný na ZBAS), který se později stal největším těžařem Plzeňska. Hloubka těžní jámy dosahovala 149 m a od roku 1866 byl napojen vlečkou na železniční síť. Mezi doly ve vlastnictví Západočeského báňského akciového spolku patřily i doly na Sulkově, kde již těžil rod Thurn-Taxisů na dole Max Karel a Litické těžařstvo na dole Marie. Dále v Mantově u Chotěšova, kde se již o těžbu pokoušel Hermann Dietrich Lindheim, ve Vstiši, Týnci a také poslední založený – důl Austria ve Zbůchu, nazvaný k výročí panování císaře Františka Josefa I. Jubilejní. V sedmdesátých letech 19. století bylo Plzeňsko na vrcholu tuzemské těžby a řadilo se na první místa i ve vývozu do zahraničí, tvořilo téměř 95 % veškerého vývozu kamenného uhlí z Čech, počet horníků dosáhl v tomto kraji téměř 9 000, na dohled od každého dolu se nacházely hornické kolonie a díky přílivu nových zaměstnanců se malé zemědělské vesnice rozrostly do dnešní velikosti.

Důl Austria – Jubilejní

Počátkem 20. století byl v obci Zbůch založen jeden z největších a nejmodernějších dolů v Českých zemích. Dobýval ze dvou jam hloubky 663 m mimořádně kvalitní černé uhlí, využívané k výrobě svítiplynu, koksu a také v chemickém průmyslu (těžní jáma byla později prohloubena na hloubku 796 m a stala se nejhlubší na Plzeňsku). Důl byl vybudovaný v letech 1908–1911 na východním okraji obce dle projektu technické kanceláře spolku pod vedením inženýra Josefa Fuglewicze. Architektonické řešení budov navrhl August Helmar Rudolf von Tetmajer. Důl se stal posledním dolem založeným Západočeským báňským akciovým spolkem a obdržel jméno Austria – Jubilejní. S těžbou uhlí se výrazně zvýšil počet obyvatel a také domů v obci. Vedle hornických kolonií v obci vyrostl Hornický lidový dům, ve své době patřící k největším stavbám svého druhu na celém Plzeňsku. Po roce 1918 byla původní Austria – Jubilejní přejmenována na Masarykův jubilejní důl a toto pojmenování přečkalo až do druhé světové války, kdy zakladatele Československé republiky nahradilo jméno Adolfa Hitlera. Za první republiky došlo k rozšíření malé kotelny v elektrárnu zásobující Západočeské elektrárny a Elektrárenský svaz severopošumavských okresů. Po roce 1953 byl Masarykův jubilejní důl přejmenován na Důl obránců míru. Těžba skončila v roce 1977 a od té doby byla většina areálu využita jen provizorně jako průmyslová zóna. Za dobu existence dolu se zde vytěžilo více než 20 milionů tun černého uhlí. Odvalová halda dolu, ještě v sedmdesátých letech výrazná krajinná dominanta dosahující výšky 105 m, byla z části odtěžena a rozhrnutím podstatně snížena. V polovině devadesátých let došlo k demolici významné části hodnotných objektů. V dnešní době probíhá rekultivace odvalu hlušiny.

Důl Austria I v Týnci

Další z důlních děl ležících v katastru obce Zbůch, někdejší Masarykův důl v Týnci, byl pod názvem Austria I po třech letech hloubení uveden do provozu roku 1902. Povrchy budov byly řešeny v kombinaci režného zdiva a omítaných ploch. Těžba probíhala až do roku 1965. V porovnání s Jubilejním dolem byl důl u Týnce menší, ale také velmi moderně zařízený a podzemí přístupné opět podvojnou jámou. Obě jámy byly hluboké 420 m. Od roku 1908 zde byla v provozu briketárna stejného typu jako na dole Austria v Mantově. 28. srpna 1918 se zde stalo jedno z největších neštěstí na Plzeňsku a při výbuchu metanu v dole zemřelo třináct horníků. Za první republiky byl důl spojen elektrickým vedením se sousedním Jubilejním dolem a uvažovalo se i o napojení třídírny se zmíněným provozem, ale projekt nebyl nakonec realizován. V roce 1953 bylo naproti šachtě pro zaměstnance vystavěno nové sídliště z dvoupatrových bytových domů. Za dobu provozu se z Masarykova dolu vyvezlo na povrch více než 14 milionů tun černého uhlí. Po uzavření dolu provozy získaly opravny železničních kolejových vozidel. Některé dochované objekty využívají menší firmy, ale většinu areálu pomalu pohlcuje vegetace. Na bývalém odvalu se v současnosti třídí lupek na různé frakce a následně je dále využíván. V letošním roce uplynulo 50 let od ukončení těžby na Masarykově dole.

Hornicko historický spolek Západočeských uhelných dolů

Na slavnostním založení Hornicko historického spolku Západočeských uhelných dolů se v Národním domě v Chotěšově sešlo více než 120 bývalých zaměstnanců dolů a příznivců hornictví. V tento den uplynulo přesně 20 let, kdy poslední vozík s uhlím vyjel na povrch a byla ukončena těžba černého uhlí v Plzeňské pánvi. Proto základním posláním spolku je připomínat tuto významnou část naší průmyslové historie.

Exkurze se uskutečnila v rámci řešení projektu SGS15/219/OHK1/3T/15 Průmyslové dědictví v ohnisku kulturní krajiny.

http://www.industrialnitopografie.cz
http://vcpd.cvut.cz/industrialni-topografie-plzensky-kraj

Studijní cesta sledovala aktuálně provedené či dokončované konverze průmyslových budov ve Vídni a okolí, s důrazem na příklady urbanisticky či typologicky blízké obvyklé domácí situaci – a zároveň na budovy památkově chráněné.

Přádelna bavlny / Teesdorf 47°57’02.27″N 16°17’14.35″E

Také v Rakousku můžeme v menších městech a vesnicích najít rozsáhlé textilní továrny – i když ne tak často, jako na severu Čech. V dolnorakouském Teesdorfu postavil již roku 1805 velkoobchodník Johann Baptist svobodný pán z Puthonu (1777–1839) první mechanickou přádelnu v zemích rakouské monarchie. V roce 1906 továrnu z konkurzní podstaty podniku zakoupil jeden z jeho věřitelů, obchodník s textilem Josef Broch, a vedení předal svým synům: Hermann Broch (1886–1951), známější později jako spisovatel, byl obchodním ředitelem, Friedrich Josef Broch (1889–1967) vrchním inženýrem. Novou budovu bavlnářské, vigoňové a odpadové přádelny pro 40 000 vřeten se skupinovým elektrickým pohonem začali stavět na jaře 1908 podle projektu průmyslového architekta Bruna Bauera (1880–1938). Tři podlaží pracovních sálů přádelny na půdoryse 49,5 × 33,4 metru jsou tvořena železobetonovým skeletem systému Hennebique s podélnými průvlaky a rozpony 7 × 4,6 m, na severu je k nim připojen širší zděný trakt se železobetonovými stropy, v němž byly uspořádány veškeré pomocné prostory (toalety, přípravna válců pro trhací stroje, elektrická strojovna s vertikálním lanovištěm a převlékárny), severovýchodní nároží pak tvoří zděná schodišťová a výtahová věž, nesoucí na železobetonovém stropě šestého podlaží, vykonzolovaném v ochoz, rovněž železobetonovou vodní nádrž sprinklerového zařízení. V roce 1910 byla přádelna jižním směrem rozšířena o další dvě pole skeletu, doplněné při východní fasádě další schodišťovou věží. V roce 1992 zde byl ukončen provoz, starší budova spolu s obytnými stavbami byla zbořena v roce 1997, spolu s novější elektrocentrálou, a železobetonová přádelna postupně chátrala. Až dotud jde tedy o vývoj, jaký známe z řady míst u nás doma. Již roku 1984 se však budova objevila v první rakouské topografii průmyslových staveb, na níž s Manfredem Wehdornem spolupracovala Ute Georgeacopol-Winischhofer, a současně byla rakouským státem prohlášena za památku. Vlastník roku 2007 učinil pokus památkovou ochranu sejmout, což vedlo k rychlé odezvě. Pracovníci vídeňské dobrovolnické organizace Initiative Denkmalschutz, Wolfgang Burghart a Markus Landerer na svou stranu získali poslankyni dolnorakouského sněmu za Zelené Madeleine Petrovic a o budově se začalo mluvit na zemské úrovni. Teesdorfský stavitel Gerhard Holpfer vytvořil roku 2011 projekt přestavby přádelny na byty a starosta Hans Trink vyjednal s vlastníkem její prodej veřejně prospěšnému stavebnímu družstvu Wien-Süd, přesněji jeho nově zřízené dceřiné společnosti, pojmenované po dolnorakouském průmyslníku a mecenáši Arthuru Kruppovi. Družstvo se věnuje sanaci a revitalizaci obytných budov a uskutečňuje tak jeden ze způsobů rakouské podpory bydlení – díky zemské dotaci v budově zřídilo 96 menších, víceméně konvenčních bytů o rozměrech 49–96 m² . Dispozice budovy byla zevnitř otevřena vybouráním atria a musela být vyměněna také část kontaminovaných železobetonových stropů. Delší diskuse s památkáři předcházela výměně oken za nová, vysoce izolační, která se původnímu výrazu blíží pomocí zevně upevněných pásků. Fasády mohly být zachovány v původní podobě díky vnitřnímu zateplení z čedičových vláken, která spolu se systémem vytápění přispívá k úspornosti konvertované stavby. Prvkem méně obvyklým u tohoto typu bydlení je pak do střechy vestavěný bazén.

Elektrotechnická továrna Union – METAstadt / Wien-Hirschstetten, 48°13’53.82″N 16°27’17.06″E

Filiálka berlínské elektrotechnické společnosti Union (Union-Elektrizitäts-Gesellschaft) vystavěla svoji továrnu na silnoproudé stroje ve Štadlavě, tehdy už vídeňském předměstí, v letech 1898–1899, přímo u trati Východní dráhy. Budovy navrhnul a provedl vídeňský stavitel Alois Schumacher (1838–1910). Areál byl postupně rozšiřován, největší halu v severní části areálu, postavenou pro montáž těžkých strojů v letech 1917–1921 navrhnula vídeňská pobočka stuttgartské kanceláře průmyslové architekta Philippa Jakoba Manze. Tím byl stavební vývoj víceméně ukončen, výroba zde byla zastavena už roku 1956, a od roku 1973 areál začaly užívat městské technické služby. Zmíněná největší hala podle Manzova projektu je památkově chráněná a od roku 1989 slouží společnosti, zabývající se čištěním přepravních nádrží a zpracováním tekutých odpadů, ve vedlejší etážová skladovací a dílenské budově z roku 1912, upravené jen dílčím způsobem, dnes sídlí tělocvičny fitness a různí další nájemci. Velkorysou konverzí prošla nejstarší, západní část areálu, jejíž dominantou je charakteristické budovy kotelny a strojovny, doplněná komínem s vodojemem, která je rovněž památkově chráněna – celý areál, klíčový pro charakter celé čtvrti, pak požívá také plošnou ochranu. V letech 2007–2010 je na své sídlo, výstavní a prodejní prostory upravil internetový aukční důl s uměním a designem Auteno. Vnější vzhled budov určuje pečlivá repase všech tabulkových oken a cihlové fasády, konzervované v původní podobě. Střídmé nové konstrukce jsou provedeny z ocelových válcovaných profilů a od původních se nijak výrazně neliší – ať už jde o vnější zastřešení nových vstupů, vestavbu polopatra do strojírenské haly či ochozu do strojovny. Rozmach aukčního podniku bohužel trval jen tři roky, takže dnešní vlastník musí pro budovy hledat další využití – postupně se z nich stává oblíbené „event-place“, pro krátkodobé společenské nebo obchodní akce jsou pronajímány jak konvertované budovy, tak i rozsáhlá hala uprostřed areálu, která zůstala v původním stavu.

Anker-Brotwerke – Loftcity, Wien-Favoriten / 48°10’17.80″N 16°23’25.25″E

Projektem, který v poslední době vzbudil ve Vídni nejvíce pozornosti, je konverze větší části areálu velkopekáren Anker na Favoriten pro bydlení, výukové prostory a galerie, který nabízí srovnání celé škály architektonických přístupů. Areál začali roku 1892 budovat bratři Heinrich a Fritz Mendlové, k nejstarším stavbám dnes patří obytný a kancelářský trakt s výraznou štítovou fasádou do Absberggaße a také obilní silo, postavené v roce 1900 podle projektu stavitele Friedricha Schöna. Další budovy byly provedeny v letech 1909–1913, k nejzajímavější patří rozsáhlá expediční hala podle projektu vídeňské pobočky stuttgartské kanceláře průmyslové architekta Philippa Jakoba Manze z roku 1912. Pekárenskému provozu dnes slouží pouze jižní část areálu, postavená ze železobetonu v další fázi rozvoje podniku firmou Wayss & Freytag und Meinong v letech 1925–1927: etážovka, železobetonová hala s padesátimetrovým rozponem a novější silo systému SuKa.

Literatura: Wehdorn, Manfred a Georgeacopol-Winischhofer, Ute. Baudenkmäler der Technik und Industrie in Österreich I, Wien, Niederösterreich, Burgenland. Wien: Böhlau Verlag 1984, 350 s. ISBN 3-205-07202-2, s. 36–37, 118–119, 232–233; LÜTZELER, Paul Michael. Hermann Broch: eine Biographie. Frankfurt am Main: Suhrkamp 1988. ISBN 3-518-38078-8, 414 s., s. 44–45 a 101; ACHLEITNER, Friedrich, Österreichische Architektur im 20. Jahrhundert: ein führer in vier Bänden. Bd. III/1: Wien. 1.–12. Bezirk. Salzburg: Residenz 1990. 347 s. ISBN 3-7017-0635-2, s. 279–280; GEORGEACOPOL-WINISCHHOFER, Ute. Vom Arbeitshaus zur Großindustrie. Wien: Österr. Kunst- und Kulturverlag, 1998, s. 120. ISBN 3854371209; STADLER, Gerhard A. Das industrielle Erbe Niederösterreichs: Geschichte – Technik – Architektur. Wien – Köln – Weimar: Böhlau, 2006. 1019 s. ISBN: 3-20577460-4, s. 777–780; Einsatz für alte Fabrik, Die Niederösterreichischen Nachrichten 2008, č. 48, s. 33; GEORGEACOPOL-WINISCHHOFER, Ute. Industrie und früher Stahlbetonbau in Österreich. Nachrichten der Initiative Denkmalschutz 2011, roč. 7, č. 7, s. 7–9. ISSN 2219-2417. Informationen aus unserer Gemeinde. Marktgemeinde Teesdorf, březen 2012.

Cestu jsem podnikl v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

 Lukáš Beran

Fotoreport Daniely Šimkové, mapující konverze průmyslových staveb v Manchesteru.

Mluvíme-li o industriálním dědictví Manchesteru, týká se to především čtvrti Castlefield na jihozápadním okraji městského centra. Jedná se o historickou čtvrť obsahující mimo jiné pozůstatky osídlení spadající do roku 43 př. n. l. Během 18. století zde byla vystavěna řada objektů souvisejících s průmyslovou revolucí a následným rozvojem textilního průmyslu v této oblasti. Nutnost dopravy surovin i zboží vedla k hloubení vodních kanálů propojujících nejen jednotlivé objekty, ale také jejich interiéry s exteriéry prostřednictvím tunelů a vjezdů pro lodě. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století došlo postupně k úpadku textilního průmyslu a budovy začaly chátrat.

Nová etapa využití těchto staveb byla odstartována v osmdesátých letech, kdy vlivem změn v železniční dopravě došlo k uzavření dvou železničních areálů.

Prvním z nich bylo železniční nádraží Manchester Central Railway Station. Stanice byla postavena mezi lety 1775–1880 druhou největší spojenou železnicí Cheshire Lines Committee a sloužila svému účelu až do roku 1968, kdy byl její provoz ukončen. Následně objekt chátral, byl zasažen požárem a sloužil jako parkoviště. V roce 1982 jej získal The Greater Manchester Council a započaly práce na přestavbě. V roce 1986 byl objekt uveden do provozu coby nové výstavní centrum G-Mex. Později bylo centrum na počest své minulosti přejmenováno na Manchester Central. Objekt je památkově chráněn stupněm Grade II. K původní stavbě náleželo také skladiště Great Northern Railway Company’s Good Warehouse, jenž byl v roce 1998 přestavěn na parking a centrum volnočasových aktivit (součástí je kino, bar, restaurace, kasino, bowlingové dráhy, tělocvična).

Druhým projektem bylo Muzeum of Science and Industry (MOSI). Stavba věnována vývoji vědy, technologií a průmyslu. V období, kdy byla velká část továrních komplexů v Manchesteru uzavřena, se nabízela otázka, co s odstavenými technologiemi. Stroje, které dokládaly historický vývoj jednotlivých fabrik i průmyslových odvětví jako takových, byly tedy přesunuty do areálu, který pro ně poskytl svou rozlohou, vzájemnými vazbami jednotlivých částí i zachovalostí historických konstrukcí, důstojné prostředí. Původně budovy náležely Liverpool Road Station. V roce 1978 odkoupil The Greater Manchester Council nejstarší část areálu od British Rail za symbolickou jednu libru. Následně bylo v roce 1983 otevřeno muzeum, jež bylo později rozšířeno do dnešní podoby zahrnující všechny objekty bývalého nádraží. Od roku 2007 se v muzeu každoročně pořádá festival vědy.

Tyto dva projekty stojící na počátku nové éry průmyslových konverzí v Manchesteru bylo tedy možno rekonstruovat a přestavět díky podpoře The Greater Manchester Councilu. (GMC byl nejvyšší samosprávní orgán pro oblast Greater Manchester mezi lety 1974 a 1986. Tento strategický orgán odpovídal za plánování, veřejnou dopravu, záchranné služby a odstraňování odpadů.)

Vedle tohoto zásahu, iniciovaném vládním sektorem, vznikla i soukromá iniciativa vycházející od Jima Ramsbottoma, jenž skupoval opuštěné průmyslové objekty a investoval do jejich obnovy. Tato činnost pro něj znamenala dlouhodobou investici v horizontu zhruba patnácti let. Nejednalo se tedy o cílenou záchranu architektonicky hodnotných staveb, nýbrž o obchodní strategii. Zachránil tak několik chátrajících objektů, o něž nejevil nikdo jiný zájem. Jednalo se na příklad o Bass Warehouse1 a Eastgate2 ve čtvrti Catlefield v Manchesteru (1995–1996) a další objekty kolem Castlefields Basin, jenž spadají do památkově chráněné zóny Castlefieldu. V současné době jsou objekty využívány k administrativním účelům.

K dalšímu zásadnímu zlomu došlo po roce 1996, kdy v centru Manchesteru v rámci mistrovství světa ve fotbale vybuchla bomba a zničila tak část města poblíž Victoria Station. To vyvolalo obrovskou vlnu solidarity a obrátilo do Manchesteru pozornost vlády, která začala do opravy a rozvoje města investovat obrovské sumy peněz.

Po té, co byl zrušen The Greater Manchester Council, záštitu nad místními industriálními památkami převzal English Heritage. Ten zakládal nové fondy na záchranu industriálního dědictví a staral se o jeho propagaci. Podílel se například i na projektu Merchant’s Warehouse3 (Castlefield). Ten měl v plánu rekonstruovat Jim Ramsbottom. Jelikož se však jedná o stavbu zbudovanou nejen přímo u břehu dopravního kanálu, ale rovněž obsahující i dva vjezdy pro lodě, konverze by tak pro něj znamenala dvojnásobné investice do sanace objektu, než v předchozích případech. Proto, aby mohl být záměr uskutečněn, participoval na projektu English Heritage. Díky jeho finanční pomoci, mohla přestavba Merchant’s Warehouse proběhnout.

V roce 1997 se k moci dostal premiér Tony Blair a součástí jeho programu bylo také zasadit se znovu o rehabilitaci historických částí měst. V rámci této snahy byla založena Urban Regeneration Company4, jež měla dohlížet na plánování na celém území Velké Británie.

Od roku 1993 se do revitalizace industriálního Manchesteru vložil developerský gigant Urban Splash Limited. Tato společnost získává chátrající průmyslové etážové objekty a transformuje je na obytné celky. Původní stavby kombinuje s novou zástavbou vlastní produkce (někdy méně zdařile). Příkladem je rozvíjející se čtvrť New Islington. Nalezneme zde jak luxusní byty v nově konvertovaném objektu Waulk Mill5, tak odpadky zanesené oraniště lemované ulicemi chatrných řadových domů. Celkový neutěšený dojem z rozpolcenosti architektonického stylu oblasti završuje nově vzrostlý obr administrativního komplexu Chips. Ten tvoří bizarní pozadí hrstce původních drobných objektů, jež na svou revitalizaci teprve čekají. Atraktivitu místa zvyšují uměle vybudované vodní kanály Rochdale Canal a Ashton Canal, jenž je obýván vodním ptactvem. Vodní prvek plyne dále na jih k malebné čtvrti nízkopodlažní bytové zástavby směrem k Ducie Street.

V součastné době dochází také k revitalizaci periferních oblastí jihovýchodního Manchesteru a to díky financím plynoucím od katarských investorů, jenž koupil klub Manchester United. Prostředky vložené do infrastruktury a jejího okolí mají zajistit vytvoření adekvátního zázemí pro sportovní klání.

Pokud bychom chtěli vyjádřit, co je pro Manchester typické, je to kromě všudypřítomných cihlových fasád a antracitového kování, především schopnost adaptace. A to jak ve smyslu konverze starých objektů, tak jejich začlenění do moderní struktury města. Bývalé průmyslové areály, stejně jako jiné historické objekty, se od svých soudobých protějšků často liší jen mírou plasticity fasády a formální modulací některých celků. Obecný dojem však zůstává kompaktní. Nová zástavba tak v historicky cenných oblastech prorůstá do původního uspořádání nenápadně a vytváří přirozený prostor pro hledání nových funkcí do nevyužívaných rozpadajících se objektů. Míra zachování původních konstrukcí je však různá. U nově vznikajících území na okraji města pak převládá ekonomické hledisko a snaha developerů vytěžit z atraktivity místa maximum. Dokladem je již zmíněná čtvrt New Islington, kde měřítko i prostorová dynamika původních staveb cele neodpovídá nově vznikajícím objektům.

Daniela Šimková

Poznámky

1 Bass Warhouse byl původně prostor textilního skladiště. Byl postaven v šedesátých letech 19. století. Nejdříve se uvažovalo o přestavbě na hotel, následně byl ale objekt konvertován na administrativní účely studiem OMI Architects a Stephenson’s. Jeho součástí je také Dukes’92, bývalá stáj náležící původně k budově Merchants Warehouse byla konvertována ve dvou etapách. V první fázi, jež byla provedena architektonickou firmou Stephenson, Somerville, Bell, byla v roce 1991 rozšířena a přestavěna na známý nábřežní bar. V roce 1998 byla pak znovu rozšířena studiem OMI Architects. Její jméno bylo odvozeno ze spojení názvu kanálu Duke of Bridgewater’s a 92. zdymadla kanálu Rochdale.

2 Eastgate – Budova svůj název získala podle lokace. Nachází se totiž podél východní stěny bývalého římského opevnění. Původně se jí říkalo Gail House (postavena 1889) a sloužila coby továrna na výrobu mopů. Během své historie byla využívána i pro výrobu plachet. Konverze, jež proběhla v roce 1992, stála 2,6 milionu liber a je dílem ateliéru Stephensona Bella. Záměrem bylo vytvořit otevřený kancelářský prostor pro firmy zabývající se tvůrčí činností.

3 Merchant’s Warehouse – Objekt je situován v památkové rezervaci Castlefield ve vnitřní části Manchesteru. Tato rezervace je ohraničena řekou Irwell, Quay Street, Deansgate a Chester Road. Nalézá se v koncové části Bridgewater Canal, což je nejstarší průmyslový kanál postavený v roce 1764. Skladiště Merchant’s bylo postaveno na severním břehu u vjezdu do nádrže Giant’s Basin v roce 1827. Jednalo se o čtyřpodlažní sklad s dvěma vjezdy pro lodě. Na straně z ulice měl šest nákladových zálivů. Později byl částečně poničen požárem a chátral. V roce 1997 byl konvertován Jimem Ramsbottomem k administrativním účelům.

4 Urban Regeneration Company – Jedná se o soukromé společnosti, které se ve Velké Británii snaží dosáhnout radikální transformace daných oblastí prostřednictvím koordinace finanční pomoci z veřejného i soukromého sektoru.

5 Waulk Mill – Objekt byl postaven v roce 1842 na nároží ulic Bengal Street a Redhill Street v Ancoats Urban Village v Manchesteru. Původně se jednalo o dvě stavby známé pod názvem Fireproof Mill a Doubling Mill. Fireproof (v překladu nehořlavý, protipožární) Mill se mu říkalo pro jeho litinové trámy a sloupy tvořící nosný skelet. Název Doubling Mill byl spjat s používanou technologií znásobování dvou nebo více délek příze do jednoho závitu. Obě stavby byly součástí areálu Murrays’ Mills a spojeny pěším tunelem pod ulicí Bengal Street. Murrays’ Mills na „manchesterské“ straně ulice byl spjat s vývojem parního pohonu a byl sídlem firmy A&G Murray, jedné z největších přádelen bavlny na světě. Takže bavlna zpravovaná v Murrays , byla následně dotvořena v Doubling. Původní objekt Murrays´Mills (Old Mill) se datuje do konce 18. století. V roce 2002 byl objekt přestavěn na administrativní prostory a nachází se v něm čtrnáct kancelářských jednotek. Přestavba stála 2,8 milionu liber. Stavba je památkově chráněna stupněm Grade II a v roce 2003 získala cenu RIBA Award za architekturu.

Ve středu 29. října 2014 se konal v Dublinu workshop a veřejná prezentace dílčích výsledků práce deseti mezinárodních badatelských kolektivů, spojených v rámci mnohaletého projektu Joint Programming Initiative on Cultural Heritage (JPICH). Záměr, schválený Evropskou radou na přelomu let 2009 a 2010, usiluje v souladu s integrační strategií Evropské unie o propojování aktivit a zejména metodiky v oblasti výzkumu a péče o kulturní dědictví.

V první fázi zástupci 17 zemí, včetně Ministerstva kultury ČR, vytipovali základní priority a na jejich základě vznikla tzv. Strategic Research Agenda. Tato strategie formuluje čtyři hlavní linie projektu: 1) rozvíjení uvědomělé společnosti a reflexe jejího aktuálního vývoje, 2) propojování kulturního dědictví s životem komunity, 3) sdílená znalost a zkušenost, 4) záchrana kulturního dědictví. Dokument jednotlivé okruhy zájmu podrobněji rozvíjí a v jejich kontextu vymezuje i aktuální žhavé problémy kulturního dědictví: 1) identita, hodnoty, etika, 2) ochrana prostřednictvím užívání, udržitelnost, bezpečnost, informovanost, 3) provazování výzkumu a metodiky, přenosná zkušenost, 4) záchrana a adaptace. Základní agenda projektu však nejenom pojmenovává společné priority, ale zároveň zohledňuje i regionální klimatická a kulturní specifika. Ve druhé fázi projektu vznikly mezinárodní týmy spolupracující na jednotlivých dílčích tématech, jejichž průběžné výsledky byly prezentovány a diskutovány právě na dublinském workshopu.

O složité aktuální situaci evropského kulturního dědictví přesvědčivě vypovídala skutečnost, že příspěvky a projekty představené na workshopu lze rozdělit na dvě relativně ostře ohraničené skupiny, s diametrálně odlišnými a přenosnými výsledky. Na jedné straně vynikala vrstevnatá zkušenost a vytříbená metodika velmi detailních projektů, zaměřených na sanace a konzervaci historických materiálů a struktur – dřevěných archeologických artefaktů, obrazů, cihelného zdiva ale i betonových prvků a konstrukcí (s cenným, nedogmatickým záběrem od prvopočátků betonu až k devadesátým letům 20. století). Méně uchopitelné a prakticky nepřenosné výsledky přinášely na druhé straně projekty usilující o nový étos výzkumu a péče o kulturní dědictví. Zejména snaha o revidované vyhodnocování, které by zohledňovalo aktuální celospolečenské výzvy, bylo by exaktnější a tudíž i akceptovatelné napříč evropským kulturním prostorem nebo mezi odborníky a většinovou společností. Tápání v tomto ohledu výmluvně vykreslovalo neschopnost pestré euroatlantické civilizace sdílet společné hodnoty. Čím méně je lze destilovat z obecných postojů a jednání, tím větší je paradoxně v legislativně orientované politice Evropské unie tlak na jejich osvícensky racionální vyjádření. V diskuzi na workshopu navíc nešlo přehlédnout problém, s tématem bytostně spojený, skutečnost, že jedna ze základních a nejcennějších hodnot kulturního dědictví vyplývá právě z výjimečnosti, osobitosti a různorodosti, tj. z faktorů, které lze jen těžko podřídit tlaku na formulování kvantifikovatelných kritérií.

Workshop v Dublinu dokládá, že jakkoliv lze víceméně bez problémů sdílet výsledky v oblasti péče o konkrétní díla kulturního dědictví, tak je skutečně neobyčejně obtížné formulovat hodnotový rámec, který vyhoví napříč společností, roztříštěnou mezi lokální identitou a globálním životním stylem. Podstatným klíčem, na kterém se však všichni shodli, je především otázka udržitelnosti, ekologický, krajinný a městotvorný rozměr kulturního dědictví, a přirozeně především jeho užitnost.

Ačkoliv se workshop konal v poněkud přebujelé moderní budově radnice, nekompromisně narušující příjemné měřítko historické zástavby podél řeky Liffey i sousedního středověkého kostela Ježíše Krista, samotné město Dublin je krásným příkladem organického prolnutí minulosti a současnosti. Včetně desítek vynikajících příkladů spíše drobných a neformálních konverzí průmyslových budov, s korunou sice památkově trochu kontroverzní ale pro osvětu nesmírně důležité lunaparkové konverze Guinness Storehouse, nejnavštěvovanější turistické atrakce v Irsku, nebo neméně ambiciózní developerské revitalizace dublinských doků (podrobněji na www.industrialnitopografie.cz v sekci konverze).

Cesta se uskutečnila v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

Petr Vorlík

http://www.jpi-culturalheritage.eu
http://www.heritageportal.eu