LX Factory je jedním z nejnavštěvovanějších uměleckých center Lisabonu. Dynamické, živé místo se skrývá za ohromným nápisem LX Factory přímo pod jedním z oblouků monumentálního mostu 25. dubna (25 de Abril Bridge) v distriktu Alcantara, kterému vévodí polorozpadlé průmyslové budovy. Více než 150 obchůdků, galerií, kaváren a uměleckých ateliérů vdechlo opuštěné továrně odsouzené k demolici atmosféru současnosti a rušného dění.

Bývalá přádelna bavlny – tak trochu zastrčená v zemi nikoho při cestě mezi historickou čtvrtí Belém a turistickým centrem Lisabonu – byla jednou z největších lisabonských továren v průběhu 19. století. Kdysi velký výrobní komplex byl součástí textilního závodu společnosti “Companhia de Fiaçao e Tecidos Lisbonense”. Společnost založená v roce 1838 patřila k významným průmyslovým podnikům, které sehrály důležitou roli v industrializaci hlavního města Portugalska. V začátcích podnikání byly dopřádací stroje a tkalcovské stavy rozptýleny v malých provozovnách v různých částech města, ale v letech 1846–1847 byla postavena nová budova společnosti v lisabonské čtvrti Santo Amaro a následně i nový závod v Alcantaře, který byl slavnostně otevřen v roce 1849. V letech 1851–1855 přibylo dalších pět budov a také ubytování pro zaměstnance, jesle a učňovská škola, vše v areálu továrny. Společnost vybudovala jednu z prvních dělnických čtvrtí v zemi. V prvních letech zde bylo zaměstnáno 500 pracovníků (1844), v roce 1903 jich bylo 1 200. Výrobky “Estrela da Lisbonense” byly známé nejen v rámci hlavního města, ale v celé zemi, obstály i v konkurenci známějších textilek v Portu.

Po vzniku první portugalské republiky a v důsledku hospodářské krize vyvolané první světovou válkou společnost začala mít problémy, které vedly k rozpuštění továrny a rozprodání budov. Dalším vlastníkem areálu se stává společnost “Companhia Industrial de Portugal e Colónias”, po jejím krátkém působení zůstaly budovy areálu prázdné. V 50. letech minulého století se pak tento průmyslový komplex o 23 000 m2 stal sídlem tiskárny “Anuário Comercial de Portugal e Gráfica Mirandela“, aby po pádu autoritářského Salazarova režimu v 70. letech zůstal opět prázdný a opuštěný. Chátrající továrna byla navržena za kulturní památku v roce 1997, ale tento záměr byl v roce 2007 definitivně zrušen. Na základě studie z roku 2004 bylo totiž rozhodnuto z dříve průmyslové čtvrti Alcantara, v němž se bývalá textilní a posléze tiskařská továrna nachází, vytvořit víceúčelovou čtvrt nazvanou Alcantara XXI. Staré tovární budovy měly být zničeny, uvolněný prostor se měl stát místem pro nové projekty (project Alcantara XXI – architekti Aires Mateus a Frederico Valsassina). Nicméně celý proces nové výstavby začal stagnovat v důsledku finanční krize v roce 2008 a v této složité situaci byl projekt alternativního kulturního centra LX Factory (LX je přezdívka pro Lisabon) navržen soukromým vlastníkům lokality jako dočasné, přechodné řešení.

Dnes je LX Factory místem, které nechybí v žádném turistickém průvodci, tvůrčí ostrůvek v bývalé průmyslové zóně je obsazený nejrůznějšími designérskými firmami, výstavními prostory i restauracemi. Události v oblasti módy, reklamy, multimédií, umění, architektury či hudby lákají stále nové návštěvníky. Proslavené jsou nedělní bleší trhy, kdy lemují ulice areálu stánky s použitými předměty, oblečením, obuví a také ručně vyráběné výrobky a potraviny. A během noci se LX Factory promění v hudební scénu s několika živými koncerty, kde vystupují mezinárodně uznávaní umělci. LX Factory je ukázkovým příkladem, jak náhle úspěšný revitalizační model může vyjít ze stagnujícího projektu. Provozovatel areálu (Mainside Investments SGPS) dokázal opuštěné a zanedbané prostory proměnit v živnou půdu pro rozvíjení talentů z různých oborů a vytvořit zde centrálu nově vznikajícího tvůrčího odvětví, které kombinuje ekonomické, sociokulturní a technologické faktory. Nájemné je zde velmi nízké a poptávka převyšuje nabídku. Nájemci si svoje prostory navrhují a přizpůsobují sami, podle vlastních požadavků. Provozovatelé areálu ale dbají, aby se nejednalo o nějaké zásadní stavební zásahy a místo zůstalo autentické. Stará strojírenská zařízení, potrubí, kabely …to vše se prolíná s novými prvky a podtrhuje nevšední atmosféru.

A tak se bývalá kantýna pro dělníky proměnila v originální restauraci, které nebývale sluší oprýskaný lak starých židlí a bývalá tiskařská dílna v knihkupectví, jehož prostorem létá dívka na okřídleném kole, ženouc se za věděním, které ukrývají tisíce svazků stoupající do výšky deseti metrů. “Ler Devagar Bookshop“ je chloubou celého areálu LX Factory, často je citováno jako jedno z nejkrásnějších knihkupectví na světě. Kolem starého dvoupatrové tiskařského lisu uprostřed obchodu jsou regály naplněny knihami od podlahy až ke stropu, najdete tu vše od nejnovějších titulů až po staré rodokapsy. Často se tu konají výstavy, divadelní představení, čtení poezie i koncerty. Kousek od knihkupectví je lákadlem pro návštěvníky domácí čokoládový dort od Sofie Landeau, (vyhlášen časopisem Time Out jako “nejlepší čokoládový dort v Lisabonu”), velké pozornosti se též těší organické kosmetické výrobky z Organie, umění z galerie Studioteambox a nábytek z designových obchodů jako je DOI, Kraxas nebo Kare.

Do zázemí obchodů i galerií je možné každoročně nahlédnout na Dni otevřených dveří, tato akce se těší velkému zájmu návštěvníků i médií. Úspěch a ohlas LX Facory již dávno překročil hranice čtvrti, ale i samotného Lisabonu. Projekt se stal katalyzátorem pro rozvoj bezprostředního okolí, je důkazem, jak lze jednoduchými prostředky a otevřeným přístupem přispět k udržitelnému rozvoji města. Přes všechny úspěchy ale majitel areálu zatím neopouští myšlenku na původní projekt a vybudování zcela nové čtvrti.

38°42’12.6″N 9°10’43.6″W
R. Rodrigues de Faria 103, 1300 Lisboa, Portugalsko
www.lxfactory.com
www.facebook.com/lxfactory

zdroje:

Martina Baum – Kees Christiaanse (eds.), City as Loft, Adaptive Reuse as a Resource for Sustainable Urban Development, Zurich 2012.
SIPA (Sistema de Informacao para o patimónio Arquitectónico)
Companhia de Fiaçao e Tecidos Lisbonense

Návštěva areálu se uskutečnila v průběhu mezinárodní konference: “3rd International congress on Industrial Heritage: Reuse of Industrial Sites. A Challenge for Heritage Conservation“, v rámci řešení projektu SGS15/219/OHK1/3T/15 Průmyslové dědictví v ohnisku kulturní krajiny.

Petra Boudová

Výstavbou moderní továrny na výrobu obuvi vyvrcholila v letech 1917–1919 stavební činnost sušického kožedělného průmyslu. Autenticky dochovaná budova mimořádné architektonické a technické hodnoty byla zbořena v polovině dubna tohoto roku.

Základ koželužství v Sušici položil Abraham Schwarzkopf (1803–1882) již roku 1836, kdy zřídil dílny u řeky proti dnešnímu hotelu Svatobor. Jeho vnuk Moritz Schwarzkopf (1879–1937) vstoupil roku 1900 do firmy svého otce Sigmunda a bratra Karla, společně v letech 1890–1896 vybudovali novou koželužnu za městem, při Nádražní ulici, kde vyráběli především podešvové usně (čp. 1256, 1319). Roku 1917 zakoupil Moritz Schwarzkopf spolu s pražskými velkoobchodníky s kožemi Josefem Bergmannem a Josefem Borgesem pozemky naproti koželužně pro stavbu továrny na obuv. Po jejím dokončení založili roku 1919 akciovou společnost Schwarzkopf a spol., akciové továrny na usně, obuv a řemeny, jejíž součástí se stala i další rodinná koželužna, založená Leopoldem J. Schwarzkopfem (1827–1893), která stála rovněž při Nádražní ulici, blíže městu (zbývá z ní pouze budova čp. 1268 na nábřeží). Plány tzv. ševcárny podepsal v únoru 1917 architekt Heinz Groh (1882–?), majitel projekční kanceláře C. T. Steinert, založené roku 1904 ve Frankfurtu nad Mohanem a specializované na budovy pro kožedělný průmysl, jejíž projekty dodávala do většiny evropských států. Na železobetonových konstrukcích sušické budovy pracoval také Artuš Lederer (1883–1937), projektant a zároveň podílník pražské stavební firmy inženýra Bohumíra Hollmanna (1880–1973), která stavu provedla. Hlavní budova na parcele 737/6 byla ve čtyřech podlažích tvořena 2 × 8 poli železobetonového skeletu o rozponech 8 × 5 metrů, v severním rohu byla připojena rovněž železobetonová schodišťová věž, nesoucí vodojem, oproti dochovanému projektu postavená s pomocnými místnostmi na obou stranách schodiště. Jihozápadně od hlavní budovy stála kolmo k ulici dvoupatrová administrativní budova čp. 352, řešená jako zděný chodbový trojtrakt se železobetonovými stropy a spojená s ní visutou chodbou. Severně, na parcele 373/7, pracovala elektrocentrála podniku, dvojici zděných hal kotelny a strojovny kryly dřevěné krovy na rozpon osmi metrů, přízemní trakt sloužil jako dílny a akumulátorovny, podzemním kanálem byl s kotelnou spojen padesátimetrový komín. Čtyři stovky zaměstnanců továrny ročně vyráběly až 300 000 párů kvalitní obuvi rámové konstrukce, šité na amerických cvikacích strojích Goodyear, dvě třetiny byly určeny pro vývoz pod značkou The Star Shoe. Úspěšnou produkci zastavil až roku 1953 n. p. Baťa, pod který továrna po znárodnění připadla, jako součást řízené koncentrace obuvnického průmyslu do Zlína. Budovy později připadly n. p. Solo Sušice, který v nich roku 1961 zavedl výrobu dřevovláknitých desek, lisovaných z odpadu výroby zápalek, známých pod značkou Sololit, později Solodur a Sololak. Od devadesátých let 20. století byly opuštěné, dochovaly se však proto v autentické podobě. Místně příslušné odborné pracoviště Národního památkového ústavu podalo roku 2010 návrh na jejich zápis na seznam nemovitých kulturních památek, který neuspěl.

Literatura: ~, Vzácné jubileum, Národní listy LXVI, č. 351 (23. 12. 1926), s. 3; ~, Jubileum vynikajícího národohospodáře, Český deník XVIII, č. 349 (21. 12. 1929), s. 7; Josef Farták, V Sole už běží nová linka, Pravda XLII, č. 300 (16. 12. 1961), s. 3; Volker Rödel, Fabrikarchitektur in Frankfurt am Main, 1774–1924: die Geschichte der Industrialisierungim 19. Jahrhundert. Frankfurt am Main 1986, s. 255, 335–336, 530–532, 628; Eva Wasková, Akciová společnost Schwarzkopf a spol., (inventář č. 407, SOA v Plzni), 1999; Jana Bukovská – Veronika Bezděková, Návrh na prohlášení za nemovitou kulturní památku – továrna na obuv značky Schwarzkopf (nepublikovaný rukopis), NPÚ, ú. o. p. v Plzni, 2010; lb [Lukáš Beran], heslo Schwarzkopf & spol., továrny na usně, řemeny a obuv, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie / Plzeňský kraj, Praha 2013, s. 198–199; High Point – Historie firmy

Lukáš Beran

Nový projekt doktorandů a pedagogů z Fakulty architektury ČVUT, který vzniká ve spolupráci s Výzkumným centrem průmyslového dědictví FA ČVUT, se zaměří na kreativní oživování opuštěných industriálních objektů a areálů a jejich zapojování zpět do života.

Revitalizovaná industriální území jsou významným architektonicko-urbanistickým fenoménem posledních desetiletí. Přinesly změnu způsobu myšlení o bývalých průmyslových oblastech i o rozvoji měst. Hledání nového využití je obvykle nevyhnutelnou podmínkou zachování posledních zbytků industriálních stop. Úspěšně rehabilitovaná průmyslová území posilují své postavení jako centra vzdělávání, kultury a inovace a stávají se tak ekonomickým motorem lokality. Jejich silnou stránkou je kromě technické infrastruktury, strategické polohy a značného rozsahu také industriální atmosféra, inspirativní zdroj kreativity a pozoruhodné proměny postindustriální krajiny.

Cílem projektu je publikace mapující a podporující tyto tendence v České republice.

Roční projekt šestičlenného týmu doktorandů a pedagogů z Fakulty architektury ČVUT vzniká ve spolupráci s Výzkumným centrem průmyslového dědictví FA ČVUT v rámci tříletého grantu SGS 15/219/OHK1/3T/15 Průmyslové dědictví v ohnisku kulturní krajiny.

Titulní foto: Interiér kotelny apretury a barevny Fiegl & Widrich v Chrastavě, která v červnu 2006 hostila projekt Kotelna 2006. V rámci něj byla mimo jiné instalována putovní výstava Industriální stopy nebo zavěšená světelná plastika Manta od Michala Cimaly. (foto Lukáš Beran)

V těchto dnech probíhá demolice ověřovací bezvřetenové přádelny v Ústí nad Orlicí, první stavby na světě, určené pro tuto revoluční technologii. Po zboření areálu oděvních závodů OP Prostějov v polovině roku 2014 jsme tak během krátké doby přišli o další významné dílo architekta Zdeňka Plesníka.

Československo patřilo od počátku šedesátých let ke světové špičce ve výzkumu a praktickém uplatnění bezvřetenového předení. Ústeckoorlický Výzkumný ústav bavlnářský spolu s místním výrobcem textilních strojů, národním podnikem Kovostav (pozdější Elitex), v roce 1965 představili na brněnském veletrhu první funkční prototyp bezvřetenového dopřádacího stroje KS 200. Pro ověření této technologie přímo ve výrobním procesu byla v Ústí nad Orlicí postavena přádelna, vybavená deseti, od roku 1966 sériově vyráběnými stroji BD 200.

Projekt přádelny vypracoval během února až května 1966 ve Státním ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov architekt Zdeněk Plesník (1914–2003) ve spolupráci s hlavním projektantem Karlem Kárníkem, ocelovou konstrukci navrhl Miroslav Purger. Stavba byla zahájena v květnu 1966 a budova slavnostně otevřena za účasti prezidenta Antonína Novotného a dalších zástupců vlády 20. srpna 1967. Celkové stavební náklady činily 4,9 milionu korun.

Přádelna byla řešena jako bezokenní stavba, ve které Centroprojekt testoval novou koncepci pracovního prostředí a progresivní stavební řešení. Dvoupodlažní objekt o půdorysných rozměrech 24 × 42 metru doplňovaly přístavky pro klimatizační a hygienická zařízení. První podlaží, tvořené modulovou sítí o rozměrech 6 × 6 metru a výšce 6,1 metru, sloužilo jako čistírna, filtrace a sklady surovin, přízí a pomocného materiálu. Ve druhém podlaží o modulu 18 × 18 metru a výšce 5,4 metru byly instalovány dopřádací stroje a další potřebné technologie. Optimální pracovní prostředí v prostoru bez oken zajišťovala klimatizace s odsáváním v podlaze a přívodem vzduchu shora, přes zavěšený stropní podhled, který integroval také silné 80 W zářivky, použité ve výrobním provozu vůbec poprvé.

Přádelna byla v provozu do roku 2008, na jejím místě vznikne nová hala pro jinou výrobu.

Literatura: ~, Ověřovací provoz bezvřetenové přádelny, Věstník. Informativní přehled Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt VI, 1967, č. 5, s. 23; ~, Bezvřetenová přádelna před otevřením, Rudé právo XLVII–XLVIII, 1967, č. 206, 28. 7., s. 2; ~, Pokusná bezvřetenová přádelna uvedena do provozu, Věstník. Informativní přehled Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt VI, 1967, č. 10, s. 1–3; ~, President republiky zahájil provoz bezvřetenové přádelny, Pochodeň LVI, 1956, č. 197, 21. 8., s. 1; Jan Svoboda, První bezvřetenová přádelna. Světová novinka v Ústí n. O., Rudé právo XLVII–XLVIII, 1967, č. 229, 20. 8., s. 1–2; Bohumil Šimůnek – Karel Ševčík, První bezvřetenová přádelna, Věstník. Informativní přehled Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt VII, 1968, č. 12, s. 19–23; Václav Rohlena, Vznik bezvřetenového předení, in: Václav Rohlena et al., Bezvřetenové předení, Praha 1974, s. 22–27, zde s. 23; Vladimír Kubečka et al., Projektová a inženýrská organisace Centroprojekt Gottwaldov 1925–1975, Gottwaldov 1975, nestránkováno; ~,„Bédéčka“ jubilanty, Pochodeň LXVI, 1977, č. 197, 22. 8., s. 1; ~, S moderními stroji v bavlnářském průmyslu k vyšší produktivitě, Pochodeň LXVII, 1978, č. 234, 4. 10., s. 2; Rostislav Švácha, Dílo Zdeňka Plesníka a jeho kontext, in: Soňa Ryndová – Petr Všetečka (eds.), 3 vily architekta Zdeňka Plesníka. Zikmundova, Hanzelkova, Liškova (kat. výst.), Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2001, s. 160–177, zde s. 174; František Musil, Znárodnění průmyslu a vznik Kovostavu, in: Václav Klička et al., Vývoj textilního strojírenství v regionu Orlicka, Ústí nad Orlicí 2002, s. 131–156; lb [Lukáš Beran], heslo Bezvřetenová přádelna Výzkumného ústavu bavlnářského, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Pardubický kraj, Praha 2012, s. 196; ~, Demolice budovy bývalé bezvřetenové ověřovací přádelny, VÚB a. s., 5. 4. 2016, dostupné na vubas.cz

Jan Zikmund