V roce 2009 vydalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví publikaci Co jsme si zbořili, která připomněla industriální stavby a areály, zlikvidované v uplynulých deseti letech. Tento přehled potvrdil alarmující rozsah demolic, v řadě případů architektonicky a historicky cenných staveb, dosud pouze tušený v neúplných konturách.

Tehdy se zdálo, že hlavní problém spočívá v nedostatečném všeobecném povědomí o hodnotách průmyslového dědictví, byť se na ně u nás poukazovalo již od osmdesátých let. Masivní vlna krachujících podniků po roce 1989, většinou po nezdařených privatizacích, tu zanechala stovky opuštěných areálů, které se nijak překvapivě staly záhy nedobrovolnými a nechtěnými rukojmími při obchodování s lukrativními parcelami, na nichž stály. Zdaleka nejčastěji na uvolněných plochách vznikala obchodní centra a supermarkety, které zprvu radnice prosazovaly, a místní obyvatelé vítali. S naplňující poptávkou ale hlavně stále četnějším upozorňováním na nezpochybnitelné kvality industriálních staveb a možnosti jejich nového využití v odborných debatách, díky iniciativám řady spolků a sdružení i zmínkám v mainstreamových médiích, se však tato situace začala pozvolna proměňovat.1 Přispěla k tomu také finanční krize, kvůli které se do problémů dostala většina developerských společností a stavebních firem. Kniha Co jsme si zbořili2 vycházela právě v tomto okamžiku a mohlo se zdát, že se leccos může měnit.

Závěr publikace představil deset bezprostředně ohrožených unikátních areálů a staveb. Za dva měsíce od jejího vydání z nich byly zbořeny nejhodnotnější objekty továrny na cihelné a šamotové zboží Josefa Hrubého v Červených Pečkách a strojírny Franz Eisenschimmel a spol. v Roudnici nad Labem,3 přádelna bavlny Bratři Grohmannové v Bystřanech, o které bude ještě řeč, byla zdemolována na konci února letošního roku. Železniční areál Holešovice-Bubny,4 zlíchovský lihovar,5 Odkolkův parní mlýn v pražských Vysočanech,6 cukrovar v Čelechovicích na Hané7 a od roku 2008 památkově chráněné staré nádraží v Duchcově8 dále chátrají bez údržby i vize budoucí náplně. Demolici pivovaru v Buštěhradě se podařilo na poslední chvíli zabránit díky soutěži studentů českých i slovenských škol architektury9, zbourání Nákladového nádraží Žižkov10 pak zastavilo třetí prohlášení za kulturní památku v březnu 2013. Asi není třeba dodávat, že mezitím byla zbořena celá řada dalších cenných továren, jejich ohrožení se tehdy nepodařilo ani odhadnout. Například hned na počátku roku 2011 bez varování zmizela známá montážní budova loděnice v pražské Libni, navržená roku 1947 architektem Jaroslavem Fragnerem,11 během ledna 2013 byla zdemolována tkalcovna a přádelna bavlny Adolf Mandl jun. v Mostku, postavená v roce 1903 podle projektu švýcarské kanceláře Séquin & Knobel.12

V uplynulých necelých pěti letech od vydání knihy Co jsme si zbořili tedy nelze pozorovat téměř žádný posun v rozsahu mizejícího průmyslového dědictví. Naopak se v poslední době objevil nový fenomén – demolice hrazené z veřejných dotací. Patrně nejabsurdnější příklad představuje situace kolem bývalého městského pivovaru v Chrudimi.13 Většinu autenticky dochovaných a architektonicky cenných budov dal od roku 2010 majitel postupně zbourat v rámci projektu s názvem Rekonstrukce pivovaru na školící centrum a lůžkové sociální centrum pro seniory, financovaného z programu ROP NUTS II Severovýchod. Zcela zbytečná pak byla v roce 2012 demolice působivé krajinné dominanty, železobetonového skeletu třídírny dolu Prokop (zastaveného již roku 1927) ve Vilémově-Zahořanech,14 hrazená dotací ministerstva financí pod hlavičkou Revitalizace zbytkové jámy bývalého lomu Prokop Grube. Na popud Svazu českých komínářů a sdružení fabriky.cz má být zachován alespoň unikátní komín s vodojemem.

I přes tuto neveselou bilanci však události posledních únorových dnů působí téměř neuvěřitelně. Zmíněná secesní přádelna bavlny Bratři Grohmannové v Bystřanech u Teplic15 byla postavena v letech 1906–1907 podle projektu Johanna Davida Ferbera, jenž navrhnul také přilehlý šedový sál barevny a kotelnu se zdobným komínem. Po druhé světové válce areál využívaly Elektrotechnické závody Teplice a i přes jiný druh výroby se budovy výjimečně dochovaly v původním stavu včetně bohatě dekorovaných štukových fasád až do roku 2000, kdy tu výroba skončila. Areál poté koupila akciová společnost Kongresové centrum ILF, jež v její těsné blízkosti roku 2009 postavila novou skladovací halu, o rok později dala zbořit barevnu, kotelnu s komínem a přilehlé drobnější přístavby. Poslední únorový týden byla nakonec zbořena i vlastní přádelna.

O čtyři dny později začala demolice kotelny karlínské Rustonky z poloviny 19. století, poslední připomínky jedné z nejstarších strojíren v Praze.16 Tu vybudovali v roce 1832 bratři Edward a James Thomasovi, v roce 1850 ji převzal konstruktér Joseph John Ruston. Roku 1912 strojírnu koupily Elektrické podniky královského hlavního města Prahy a zřídily zde opravnu vozidel a kolejí, což si vyžádalo další rozšíření. Od počátku devadesátých let byly vzácně dochované budovy znovu využívány pro strojírenskou výrobu, která zde skončila v roce 2005. O dva roky později byl celý areál až na kotelnu zbořen pro plánovanou (a dosud nerealizovanou) výstavbu administrativního komplexu Rustonka. Developerská společnost J & T Real Estate původně s kotelnou počítala jako ústředním motivem připomínajícím minulost místa, nakonec byl zbořen i 42 metrů vysoký oktogonální komín, jeden z nejstarších v Praze, který v propagačních vizualizacích sloužil jako reklamní poutač celého projektu. Demolice nevelké stavby znamená především vymazání jedné z posledních stop počátků moderní průmyslové éry na našem území.

Na konci ledna koupila areál OP Prostějov17 za finanční pomoci podnikatele Miroslava Barneta firma Astria Group, jejíž majitelé rovněž vykupují kovy. Přes úvodní sliby o novém využití se již rozebírá unikátní hliníková fasáda jedné z architektonicky nejkvalitnějších poválečných průmyslových staveb. Ohroženy demolicí jsou také pozoruhodné velkosklady na pražském Třebešíně, postavené v letech 1960–1966 podle návrhu týmu vedeného Emilem Miclíkem z Potravinoprojektu Praha.

V době vzniku tohoto textu se připravovala ve Frýdku-Místku likvidace textilní továrny Adolfa Landsbergera, první moderní mechanické přádelny bavlny v rakouské části Slezska, postavené v roce 1884 (do dnešní podoby dostavěné o deset let později). Přádelna s nedalekým firemním skladištěm surové bavlny je nejstarší z unikátně dochovaného souboru velkých textilních továren v okolí místního nádraží – přádelny a tkalcovny vlny a bavlny Aloise Lembergera, tkalcovny a bělidla firmy Josef Munk a synové a přádelny a tkalcovny bavlny Bratři Neumannové.18 V roce 2002 podalo ostravské odborné pracoviště Národního památkového ústavu návrh na zapsání celého souboru na seznam kulturních památek. Po deseti (!) letech ministerstvo kultury rozhodlo o jejich neprohlášení,19 což v těchto situacích většinou znamená nevyřčené povolení k demolici. Zmíněné továrny patří roku 2009 zkrachovalé akciové společnosti Slezan Frýdek-Místek, v ohrožení jsou tedy i ostatní budovy, kromě bývalého bělidla Josef Munka synové, které bylo nedávno upraveno na hotel.20 Přádelnu bavlny Bratři Neumannové, postavenou v letech 1889–1890 podle projektu švýcarské kanceláře Carla Arnolda Séquina-Bronnera,21 vlastní akciová společnost Textil Invest Group, jež v roce 2012 vypisovala výběrové řízení na demolice trutnovských přádelen lnu J. A. Kluge22 a Aloys Haase23 a zbylých objektů mechanické tkalcovny a tiskárny bavlněných látek Josefa Sochora ve Dvoře Králové nad Labem.24 Zpráva o chystaném zbourání Landsbergerovy přádelny vyvolala mezi místními obyvateli vlnu nesouhlasu, jež vyústila v sepsání petice na obnovení prohlašovacího řízení výše uvedených staveb na za kulturní památky.25

Zanedlouho přijdou o své symboly průmyslové minulosti také východočeská centra Pardubice a Hradec Králové. Továrna na telegrafy a telefony Telegrafia byla postavena v roce 1922 podle projektu pražského architekta Richarda Goldreicha, dostavby v letech 1940–1942 navrhnul pardubický funkcionalistický architekt Karel Řepa. Tesla Pardubice,26 známá dnes hlavně jako výrobce legendárního pasivního radiolokátoru Tamara, skončila v roce 1998 v konkurzu. Zatímco v novém areálu, postaveném v šedesátých letech, pokračuje výroba elektroniky, na starší budovy při železniční trati vypsalo město výběrové řízení na demolici a zřízení parkoviště pro nedalekou nemocnici. Radnice tak bohužel nevyužila možnosti, kterou roku 2011 prověřila studie architekta Jana Kováře, jež při přestavbě areálu pro podpůrné provozy nemocnice počítala se zachováním nejstarších budov z dvacátých let.27 Také město Hradec Králové začalo v uplynulém měsíci připravovat zbourání bývalé továrny na usně Leopold Beckmann a spol. v Kuklenách.28 Poslední z místních koželužen skončila provoz v roce 1950, poté tu sídlila strojní traktorová stanice, chátrající budovy s charakteristickou hodinovou věžičkou se však dochovaly v autentickém stavu. Na jejich místě by měl vzniknout domov důchodců.

Po této krátké rekapitulaci se logicky nabízí otázka: kde je tedy chyba? Odpověď není jednoduchá, neexistuje totiž žádný univerzální recept, každý případ je třeba řešit individuálně, s přihlédnutím ke všem kontextům. Jádro problému leží někde mezi nevyjasněnými majetkoprávními vztahy, jejichž začátky se táhnou do nezdařených privatizací v devadesátých letech, a bezohledností developerů a investorů, kterým města ochotně a někdy za podivných okolností poskytují stavební parcely. Celé se to odehrává v nekultivovaném prostředí, kde se preferují okamžité peníze před pomalejším procesem návratnosti s přidanou hodnotou. Některá z těchto témat se pokusí rozebrat konference Průmyslové dědictví / čtvrt století poté, pořádaná platformou pro propagaci a záchranu průmyslového dědictví Industriální stopy 29. srpna 2014 ve vítkovické aule Gong.

Jan Zikmund

Poznámky
1 Benjamin Fragner, Průmyslové dědictví: Co se mění?, Zprávy památkové péče LXXIII, 2013, č. 3, s. 199–201.
2 Benjamin Fragner – Jan Zikmund (eds.), Co jsme si zbořili. Bilance mizející průmyslové éry / deset let, Praha 2009, dostupné ke stažení na http://vcpd.cvut.cz/co-jsme-si-zborili. Publikace byla vydána při příležitosti stejnojmenné výstavy v rámci bienále Industriální stopy.
3 Vladislava Valchářová, Jan Pacner, továrna na secí stroje, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Ústecký kraj, Praha 2011, s. 316–317.
4 Michal Zlámaný, Železniční areál Holešovice-Bubny, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Petr Vorlík – Blanka Kynčlová (eds.), Industriální topografie. Hlavní město Praha (DVD), Praha 2013.
5 Tomáš Šenberger, Zlíchovský lihovar, in: ibidem, Praha 2013.
6 Lukáš Beran, František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb, in: ibidem, Praha 2013.
7 Jan Zikmund, Cukrovar Filipa Ludvíka hraběte Saint Genois d’Anneaucourt, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie. Olomoucký kraj, Praha 2013, s. 128–129.
8 Vladislava Valchářová, Železniční stanice Duchcov (stará), in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Ústecký kraj, Praha 2011, s. 97.
9 Benjamin Fragner – Petr Vorlík – Jan Zikmund (eds.), Úskalí nového využití / pivovar v Buštěhradě. Soutěžní projekty studentů architektury, Praha 2011, dostupné ke stažení na http://vcpd.cvut.cz/uskali-noveho-vyuziti-pivovar-v-bustehrade.
10 Benjamin Fragner – Tomáš Skřivan (eds.), Pražská nádraží ne/využitá / Průmyslové dědictví a urbanismus. Alternativní projekty pro Nákladové nádraží Žižkov, Praha 2012, dostupné ke stažení na http://vcpd.cvut.cz/prazska-nadrazi-nevyuzita.
11 Lukáš Beran, Česká loděnice, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Petr Vorlík – Blanka Kynčlová (eds.), Industriální topografie. Hlavní město Praha (DVD), Praha 2013.
12 Idem, Tkalcovna a přádelna bavlny Adolf Mandl jun., in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Královéhradecký kraj, Praha 2012, s. 151–152.
13 Idem, Městský pivovar, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Pardubický kraj, Praha 2012, s. 84.
14 Jan Zikmund, Důl Prokop, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Ústecký kraj, Praha 2011, s. 36–37.
15 Lukáš Beran, Bratři Grohmannové, přádelna bavlny a barevna, in: ibidem, s. 95–96.
16 Lukáš Beran – Blanka Kynčlová, Strojírna Ruston a spol., in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová et al., Industriální topografie. Hlavní město Praha (DVD), Praha 2013.
17 Jan Zikmund, OP Prostějov, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie. Olomoucký kraj, Praha 2013, s. 154.
18 Michaela Ryšková, Přehled textilního průmyslu na Moravě, ve Slezsku a ve východních Čechách. Účelově financovaný programový projekt výzkumu a vývoje v resortu kultury na úseku památkové péče č. 18/2000, Nepublikovaná zpráva z výzkumu, Národní památkový ústav, ú. o. p. v Ostravě, 2001.
19 Michaela Ryšková, Textilní průmysl Moravy a Slezska – hodnoty a jejich nedostatečná památková ochrana v několika příkladech, Zprávy památkové péče LXXIII, 2013, č. 3, s. 225–230, zde s. 228, dostupné ke stažení na http://www.mkcr.cz/assets/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/pamatkovy-fond/KP_prohlaseno_cervenec-prosinec_2012.doc. Z odůvodnění ministerstva kultury nepochopitelně vypadla přádelna bavlny Bratři Neumannové.
20 http://www.hotel-richtr.cz.
21 Lukáš Beran, Domy pro stroje, ERA 21 VI, 2010, č. 2, s. 54–59, zde s 55.
22 Jan Zikmund, J. A. Kluge, přádelna lnu, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Královéhradecký kraj, Praha 2012, s. 193–194.
23 Idem, Aloys Haase, c. k. priv. přádelna lněné příze, in: ibidem, s. 199.
24 Idem, Josef Sochor, mechanická tkalcovna a tiskárna bavlněných látek, in: ibidem, s. 143–144.
25 http://www.petice24.com/peticeslezan.
26 Jan Zikmund, Telegrafia, čsl. továrna na telegrafy a telefony, a. s.; Tesla Pardubice, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Pardubický kraj, Praha 2012, s. 44–45.
27 Jaroslav Hubený, Podívejte se, jak by mohl vypadat bývalý areál Tesly u nemocnice, idnes.cz, dostupné na http://pardubice.idnes.cz/podivejte-se-jak-by-mohl-vypadat-byvaly-areal-tesly-u-nemocnice-pv3-/pardubice-zpravy.aspx?c=A110211_1530813_pardubice-zpravy_meb.
28 Jakub Potůček – Vladislava Valchářová, Leopold Beckmann a spol., továrna na usně, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Královéhradecký kraj, Praha 2012, s. 33–34.