Archiv

Augsburg, Textilviertel

Území východně od historického jádra Augsburgu během 19. století formoval textilní průmysl, v době jeho největší prosperity zde pracovalo více než sedmnáct tisíc lidí. Od konce osmdesátých let století 20. prochází postupnou přeměnou na obytnou, obchodní a kulturní čtvrť, která již získala nový urbanistický plán. Na počátku této transformace stálo pochopení jeho hodnoty a památková ochrana a nové využití průmyslových staveb mimořádného významu.

 

SWA – „Fabrikschloß

Augsburská mechanická přádelna a tkalcovna bavlny (Spinnerei-Weberei Augsburg, SWA) byla založena roku 1836 bankéřem Johannem Lorenzen von Schaetzler a továrníkem Karelm Forsterem. První budova, šestipodlažní přádelna o 30 000 vřetenech na potoce Proviantbach z roku 1840 byla zničena během druhé světové války, nedochovala se ani výstavná etážová tkalcovna „Rosenau“ z roku 1879, zbořená v roce 1972. První budovu třetí továrny SWA, situované opět na Proviantním potoce (Werk III – Proviantbach) tvořil rozsáhlý šedový sál tkalcovny, postavený roku 1877. Pod vedením ředitele Ferdinanda Große zadala roku 1896 SWA místní stavební firmě Alfreda Thormanna a Jeana Stiefela stavbu dalšího provozu na sousední parcele. Projekt vytvořila specializovaná švýcarská projekční kancelář, jež na evropském kontinentě rozšířila anglický typ textilních továren – Lancashire mill – ve svébytném architektonickém podání. Založil ji inženýr Carl Arnold Séquin-Bronner (1854–1899) a od roku 1895 v ní pracoval také architekt a později podílník firmy Séquin & Knobel Hillarius Knobel (1854–1921). Provozní, dispoziční a konstrukční řešení augsburské továrny považovali současníci za vzorové. Proces textilní výroby byl rozdělen do etážové budovy přádelny pro 42 000 vřeten a přízemního sálu tkalcovny se šlichtovnou pro 640 stavů, prašný provoz čistírny a mísírny bavlny, skladiště bavlny a také kotelna dostaly samostatné budovy. Budovu přádelny tvoří ve třech podsklepených podlažích ocelový nýtovaný skelet s betonovými stropními deskami a zděnými pilíři po obvodu (půdorys 69,7 × 36 m, rozpony 4,2–5.8 × 7 metru, světlá výška 5,7 metru), podsklepený sál tkalcovny (půdorys 95,6 × 61,1 m, rozpony 5 × 6 m) je zastřešen dřevocementovou střechou se sedlovými světlíky patentované Séquin-Bronnerovy konstrukce. Hloubkově rozvinuté novorenesanční fasády z lícových cihel dvou barev a snad i schodišťové věže získaly časem této racionálně navržené budově dosud užívané, byť zavádějící označení Tovární zámek. Bez větších změn sloužila bezmála devadesát let. Na seznam stavebních památek Augsburgu, vytvářený v letech 1973–1986, ji zařadila Astrid Debold-Kritter – spolu s devíti dalšími stavbami a areály Textilní čtvrti, jejíž celek, s továrnami, dělnickými bytovými domy i ředitelskými vilami, propojený kanály a vlečkami, charakterizovala jako významnou kulturní krajinu průmyslové revoluce. Roku 1988 byla továrna na Proviantním potoce zastavena a areál získala z konkurzní podstaty SWA realitní společnost. Starší, méně dobře dochovaný sál tkalcovny zbořila a na jejím místě si svou typizovanou velkoprodejnu postavil hobbymarket, kterému ustoupila také kotelna s komínem a skladiště bavlny z druhé stavební fáze. Fabrikschloß poté pronajala městu, které v něm zřídilo ubytovnu pro azylanty. Po desíti letech jej zakoupil obchodník s realitami Anton Lotter a podle projektu architekta Dietera Rehbergera budovu důkladně, avšak s porozuměním opravil a začal pronajímat jako obchodní plochy. Celkem 45 000 m2 někdejší přádelny a tkalcovny dnes v horních patrech slouží především jako loftové kanceláře a v nižších k velko- i maloobchodnímu prodeji, (celé přízemí přádelny si například pronajímá obchod s uměleckým náčiním), v budově čistírny bavlny je vinotéka a v patrech tělocvičny.

 

SWA – „Glaspalast

Projekt dalšího, koncepčně obdobného závodu SWA, přádelny a tkalcovny pro 60 000 vřeten a 1000 stavů (Werk IV – Aumühle) vytvořil roku 1908 nejúspěšnější německý průmyslový architekt Philipp Jakob Manz (1861–1936) a od dubna do prosince 1909 ji postavila opět firma Thormann & Stiefel. Vychází, stejně jako předchozí stavba švýcarské kanceláře, z anglického typu zvaného Lancashire mill. Přádelnu tvoří pětipodlažní, částečně podsklepená budova (půdorys 115 × 45 m, rozpony 4.5 × 7 m a světlá výška 5 m) je nesená ocelovým nýtovaným skeletem, pokrytým protipožární cementovou omítkou, stropní desky a schodiště jsou ze železobetonu. Tkalcovna dostala východně od přádelny samostatný šedový sál obdobné konstrukce (100 × 65 m). Manzova kancelář budovy pojala v duchu tehdy aktuální Reformarchitekur, s fasádami z bílých vápenopískových cihel a umělého kamene, historizujícími tvary obslužných věží i detaily, jako je piniová šiška z městského znaku na špici hromosvodu. Rozsáhlé prosklení však již odkazuje k soudobé tovární architektuře ve Spojených státech a vysloužilo budově její dnešní jméno „Glaspalast“. Stejně jako starší „Fabrikschloß“ stanula na seznamu památek ještě v plném provozu a roku 1987, během krachu SWA, ji získalo město. První projekty nového využití představila výstava, kterou uspořádalo Švábské muzeum architektury roku 1996, budova ale zůstala prázdná až do roku 1998, kdy ji od města zakoupil stavební podnikatel Ignaz Walter. Šedový sál tkalcovny ustoupil stavbě kolonie řadových rodinných domků, budovu přádelny však firma Walter-Bau A. G. konvertovala a roku 2002 do druhého a třetího podlaží, přístupného po novém schodišti uvnitř lanoviště, Walter nastěhoval své umělecké sbírky. Další dvě patra budovy, přisvětlená novými atrii, byla rozpříčkována na kanceláře. V přízemí od roku 2006 sídlí také městská a státní galerie současného a moderního umění, ve strojovně je restaurace. Záměr rozebrat dvaašedsátimerový tovární komín zastavila až roku 2010 občanská iniciativa.

 

AKS

Augsburgskou přádelnu česané příze (AKS) založil roku 1836 Friedrich Merz a později ji provozovala akciová společnost, která si roku 1845 si postavila pětipodlažní budovu přádelny. Většinu závodu zasáhlo za druhé světové války bombardování a byla obnovena v letech 1947–1957, především jako železobetonové, zastřešené šedovými skořepinami systému Dywidag. Původní přádelna byla zbořena v osmdesátých letech a ze starších budov je tak dochována především trojlodní převýšená hala třídírny bavlny z roku 1889, kotelna z roku 1893, velká energocentrála z roku 1935 a budova skladiště výrobků z roku 1911. Výroba byla ukončena až roku 2004 a nové využití areálu se již stalo součástí urbanistického plánu revitalizace celé čtvrti, který město Augsburg zahájilo již na počátku devadesátých let a roku 2007 zadalo kancelářím Planungsgruppe 504 a Planwerkstatt Karlstetter. V nejsevernější části, skladišti a dvou lodích šedového sálu bylo roku 2010 otevřeno Bavorské textilní a průmyslové muzeum, v dalších skořepinových šedech najdou prostor městští archeologové a archiv. V návaznosti na původní budovy, na pozemcích, které zabíraly starší přízemní sály, se staví více než stovka bytů 100 a 3 100 m2 obchodních ploch podle návrhu architektů kanceláře Kehrbaum.

 

Jatka

Šestihektarový areálu městských jatek, vybudovaných v letech 1898–1900 podle projektu městského stavitele Fritze Steinhäußera a architekta Gotthelfa Steina, původně zahrnoval dvaadvacet budov, jeho severní části dodnes dominuje hala dobytčí tržnice, nazývaná Kälberhalle. Od roku 1999, s výstavbou nových, menších jatek v jeho části jižní, budovy ztratily původní funkci a byly vyklizeny, zároveň ale zapsány na seznam památek. Roku 2006 je zakoupil koncern Dierig Holding, původně textilní a nyní také realitní společnost, a roku 2011 se sem z původní (a dnes částečně zdemolované) budovy poblíž centra města na Weite Gaße přestěhoval jeden z Augsburských pivovarů – Hasen-Bräu. Místní architekt Thomas Kraus je autorem oprav a úprav haly pro provoz pivovaru o ročním výstavu 30 000 hl, který využívá její východní polovinu, a pivnice s restaurací v polovině západní, otevřené na podzim roku 2012. Největším architektonickým zásahem je zde ocelová konstrukce velkého balkónu, z něhož je možné vaření i konzumaci piva současně obhlížet.

 

Literatura: Ludwig Utz, Die Baumwollspinnerei und Weberei in Augsburg, Der praktische Maschinen-Konstrukteur XXXIII, 1900, č. 3, s. 18–20; Gustav Baum, Die Baumwoll-Spinnerei und Weberei in ihrer bautechnischen und maschinellen Entwicklung. Berlin 1913, s. 74; Astrid Debold-Kritter, Das Textilviertel in Augsburg. Beschreibende und photographische Analyse einer historischen Kultur- und Industrie-Landschaft mit ihren Baudenkmälern, in: Susanne Böning-Weis (ed.), Beiträge zur Denkmalkunde: Tilmann Breuer zum 60. Geburtstag. München 1991, s. 217–235; Titus Bernhard, Glaspalast in Augsburg, Bauwelt LXXXVII, 1996, č. 14, s. 820; Gabriele Krist-Krug, Tag des offenen Denkmals 2003. Augsburg 2003; Arnold Lassotta, Eine Musterspinnerei für die Herren Huesker: Séquin & Knobel – die Konkurrenz aus der Schweiz, in: Hermann Josef Stenkamp (ed.), Cotton Mills for the Continent. Sidney Stott und der englische Spinnereibau in Münsterland und Twente. Essen 2005, s. 22–35; Kerstin Renz, Neue Nutzung am Augsburger Glaspalast, Industrie-Kultur XII, 2007 č. 1, s. 43–44; Karl Ganser, Industriekultur in Augsburg: Pioniere und Fabrikschlösser, Augsburg 2011.

 

Cestu jsem podnikl v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

 

Lukáš Beran

 

 

SWA III, jihovýchodní pohled na přádelnu „Fabrischloß“ – foto: Lukáš Beran
SWA III, severvýchodní pohled na přádelnu „Fabrischloß“ a část tkalcovny – foto: Lukáš Beran
SWA III, jižní pohled na přádelnu „Fabrischloß“ a budovu čistírny bavlny (vlevo) – foto: Lukáš Beran
SWA III, detail východní fasády přádelny s novými okny – foto: Lukáš Beran
SWA III, interiér přízemí přádelny – foto: Lukáš Beran
SWA III, půdorys přádelny a části tkalcovny – Utz 1900
SWA IV, severovýchodní pohled na přádelnu „Glaspalast“ – foto: Lukáš Beran
SWA IV, východní pohled na přádelnu „Glaspalast“ – foto: Lukáš Beran
SWA IV, jihovýchodní pohled na přádelnu „Glaspalast“ s novou kolonií Aumühle – foto: Lukáš Beran
SWA IV, detail jižní fasády přádelny „Glaspalast“ s novými okny – foto: Lukáš Beran
SWA IV, schematický půdorys – Baum 1913
AKS, severovýchodní pohled skladiště výrobků, dnes TIM – foto: Lukáš Beran
AKS, vstup do TIM – foto: Lukáš Beran
AKS, jižní šedový sál – foto: Lukáš Beran
AKS, energocentrála, jižní pohled – foto: Lukáš Beran
Dobytčí tržnice, dnes pivovar a pivnice Hasen, východní pohled – foto: Lukáš Beran
Dobytčí tržnice, dnes pivovar a pivnice Hasen, východní pohled – foto: Lukáš Beran
Dobytčí tržnice, pivnice pivovaru Hasen – foto: Lukáš Beran

Co si stále boříme

V roce 2009 vydalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví publikaci Co jsme si zbořili, která připomněla industriální stavby a areály, zlikvidované v uplynulých deseti letech. Tento přehled potvrdil alarmující rozsah demolic, v řadě případů architektonicky a historicky cenných staveb, dosud pouze tušený v neúplných konturách.

Tehdy se zdálo, že hlavní problém spočívá v nedostatečném všeobecném povědomí o hodnotách průmyslového dědictví, byť se na ně u nás poukazovalo již od osmdesátých let. Masivní vlna krachujících podniků po roce 1989, většinou po nezdařených privatizacích, tu zanechala stovky opuštěných areálů, které se nijak překvapivě staly záhy nedobrovolnými a nechtěnými rukojmími při obchodování s lukrativními parcelami, na nichž stály. Zdaleka nejčastěji na uvolněných plochách vznikala obchodní centra a supermarkety, které zprvu radnice prosazovaly, a místní obyvatelé vítali. S naplňující poptávkou ale hlavně stále četnějším upozorňováním na nezpochybnitelné kvality industriálních staveb a možnosti jejich nového využití v odborných debatách, díky iniciativám řady spolků a sdružení i zmínkám v mainstreamových médiích, se však tato situace začala pozvolna proměňovat.1 Přispěla k tomu také finanční krize, kvůli které se do problémů dostala většina developerských společností a stavebních firem. Kniha Co jsme si zbořili2 vycházela právě v tomto okamžiku a mohlo se zdát, že se leccos může měnit.

Závěr publikace představil deset bezprostředně ohrožených unikátních areálů a staveb. Za dva měsíce od jejího vydání z nich byly zbořeny nejhodnotnější objekty továrny na cihelné a šamotové zboží Josefa Hrubého v Červených Pečkách a strojírny Franz Eisenschimmel a spol. v Roudnici nad Labem,3 přádelna bavlny Bratři Grohmannové v Bystřanech, o které bude ještě řeč, byla zdemolována na konci února letošního roku. Železniční areál Holešovice-Bubny,4 zlíchovský lihovar,5 Odkolkův parní mlýn v pražských Vysočanech,6 cukrovar v Čelechovicích na Hané7 a od roku 2008 památkově chráněné staré nádraží v Duchcově8 dále chátrají bez údržby i vize budoucí náplně. Demolici pivovaru v Buštěhradě se podařilo na poslední chvíli zabránit díky soutěži studentů českých i slovenských škol architektury9, zbourání Nákladového nádraží Žižkov10 pak zastavilo třetí prohlášení za kulturní památku v březnu 2013. Asi není třeba dodávat, že mezitím byla zbořena celá řada dalších cenných továren, jejich ohrožení se tehdy nepodařilo ani odhadnout. Například hned na počátku roku 2011 bez varování zmizela známá montážní budova loděnice v pražské Libni, navržená roku 1947 architektem Jaroslavem Fragnerem,11 během ledna 2013 byla zdemolována tkalcovna a přádelna bavlny Adolf Mandl jun. v Mostku, postavená v roce 1903 podle projektu švýcarské kanceláře Séquin & Knobel.12

V uplynulých necelých pěti letech od vydání knihy Co jsme si zbořili tedy nelze pozorovat téměř žádný posun v rozsahu mizejícího průmyslového dědictví. Naopak se v poslední době objevil nový fenomén – demolice hrazené z veřejných dotací. Patrně nejabsurdnější příklad představuje situace kolem bývalého městského pivovaru v Chrudimi.13 Většinu autenticky dochovaných a architektonicky cenných budov dal od roku 2010 majitel postupně zbourat v rámci projektu s názvem Rekonstrukce pivovaru na školící centrum a lůžkové sociální centrum pro seniory, financovaného z programu ROP NUTS II Severovýchod. Zcela zbytečná pak byla v roce 2012 demolice působivé krajinné dominanty, železobetonového skeletu třídírny dolu Prokop (zastaveného již roku 1927) ve Vilémově-Zahořanech,14 hrazená dotací ministerstva financí pod hlavičkou Revitalizace zbytkové jámy bývalého lomu Prokop Grube. Na popud Svazu českých komínářů a sdružení fabriky.cz má být zachován alespoň unikátní komín s vodojemem.

I přes tuto neveselou bilanci však události posledních únorových dnů působí téměř neuvěřitelně. Zmíněná secesní přádelna bavlny Bratři Grohmannové v Bystřanech u Teplic15 byla postavena v letech 1906–1907 podle projektu Johanna Davida Ferbera, jenž navrhnul také přilehlý šedový sál barevny a kotelnu se zdobným komínem. Po druhé světové válce areál využívaly Elektrotechnické závody Teplice a i přes jiný druh výroby se budovy výjimečně dochovaly v původním stavu včetně bohatě dekorovaných štukových fasád až do roku 2000, kdy tu výroba skončila. Areál poté koupila akciová společnost Kongresové centrum ILF, jež v její těsné blízkosti roku 2009 postavila novou skladovací halu, o rok později dala zbořit barevnu, kotelnu s komínem a přilehlé drobnější přístavby. Poslední únorový týden byla nakonec zbořena i vlastní přádelna.

O čtyři dny později začala demolice kotelny karlínské Rustonky z poloviny 19. století, poslední připomínky jedné z nejstarších strojíren v Praze.16 Tu vybudovali v roce 1832 bratři Edward a James Thomasovi, v roce 1850 ji převzal konstruktér Joseph John Ruston. Roku 1912 strojírnu koupily Elektrické podniky královského hlavního města Prahy a zřídily zde opravnu vozidel a kolejí, což si vyžádalo další rozšíření. Od počátku devadesátých let byly vzácně dochované budovy znovu využívány pro strojírenskou výrobu, která zde skončila v roce 2005. O dva roky později byl celý areál až na kotelnu zbořen pro plánovanou (a dosud nerealizovanou) výstavbu administrativního komplexu Rustonka. Developerská společnost J & T Real Estate původně s kotelnou počítala jako ústředním motivem připomínajícím minulost místa, nakonec byl zbořen i 42 metrů vysoký oktogonální komín, jeden z nejstarších v Praze, který v propagačních vizualizacích sloužil jako reklamní poutač celého projektu. Demolice nevelké stavby znamená především vymazání jedné z posledních stop počátků moderní průmyslové éry na našem území.

Na konci ledna koupila areál OP Prostějov17 za finanční pomoci podnikatele Miroslava Barneta firma Astria Group, jejíž majitelé rovněž vykupují kovy. Přes úvodní sliby o novém využití se již rozebírá unikátní hliníková fasáda jedné z architektonicky nejkvalitnějších poválečných průmyslových staveb. Ohroženy demolicí jsou také pozoruhodné velkosklady na pražském Třebešíně, postavené v letech 1960–1966 podle návrhu týmu vedeného Emilem Miclíkem z Potravinoprojektu Praha.

V době vzniku tohoto textu se připravovala ve Frýdku-Místku likvidace textilní továrny Adolfa Landsbergera, první moderní mechanické přádelny bavlny v rakouské části Slezska, postavené v roce 1884 (do dnešní podoby dostavěné o deset let později). Přádelna s nedalekým firemním skladištěm surové bavlny je nejstarší z unikátně dochovaného souboru velkých textilních továren v okolí místního nádraží – přádelny a tkalcovny vlny a bavlny Aloise Lembergera, tkalcovny a bělidla firmy Josef Munk a synové a přádelny a tkalcovny bavlny Bratři Neumannové.18 V roce 2002 podalo ostravské odborné pracoviště Národního památkového ústavu návrh na zapsání celého souboru na seznam kulturních památek. Po deseti (!) letech ministerstvo kultury rozhodlo o jejich neprohlášení,19 což v těchto situacích většinou znamená nevyřčené povolení k demolici. Zmíněné továrny patří roku 2009 zkrachovalé akciové společnosti Slezan Frýdek-Místek, v ohrožení jsou tedy i ostatní budovy, kromě bývalého bělidla Josef Munka synové, které bylo nedávno upraveno na hotel.20 Přádelnu bavlny Bratři Neumannové, postavenou v letech 1889–1890 podle projektu švýcarské kanceláře Carla Arnolda Séquina-Bronnera,21 vlastní akciová společnost Textil Invest Group, jež v roce 2012 vypisovala výběrové řízení na demolice trutnovských přádelen lnu J. A. Kluge22 a Aloys Haase23 a zbylých objektů mechanické tkalcovny a tiskárny bavlněných látek Josefa Sochora ve Dvoře Králové nad Labem.24 Zpráva o chystaném zbourání Landsbergerovy přádelny vyvolala mezi místními obyvateli vlnu nesouhlasu, jež vyústila v sepsání petice na obnovení prohlašovacího řízení výše uvedených staveb na za kulturní památky.25

Zanedlouho přijdou o své symboly průmyslové minulosti také východočeská centra Pardubice a Hradec Králové. Továrna na telegrafy a telefony Telegrafia byla postavena v roce 1922 podle projektu pražského architekta Richarda Goldreicha, dostavby v letech 1940–1942 navrhnul pardubický funkcionalistický architekt Karel Řepa. Tesla Pardubice,26 známá dnes hlavně jako výrobce legendárního pasivního radiolokátoru Tamara, skončila v roce 1998 v konkurzu. Zatímco v novém areálu, postaveném v šedesátých letech, pokračuje výroba elektroniky, na starší budovy při železniční trati vypsalo město výběrové řízení na demolici a zřízení parkoviště pro nedalekou nemocnici. Radnice tak bohužel nevyužila možnosti, kterou roku 2011 prověřila studie architekta Jana Kováře, jež při přestavbě areálu pro podpůrné provozy nemocnice počítala se zachováním nejstarších budov z dvacátých let.27 Také město Hradec Králové začalo v uplynulém měsíci připravovat zbourání bývalé továrny na usně Leopold Beckmann a spol. v Kuklenách.28 Poslední z místních koželužen skončila provoz v roce 1950, poté tu sídlila strojní traktorová stanice, chátrající budovy s charakteristickou hodinovou věžičkou se však dochovaly v autentickém stavu. Na jejich místě by měl vzniknout domov důchodců.

Po této krátké rekapitulaci se logicky nabízí otázka: kde je tedy chyba? Odpověď není jednoduchá, neexistuje totiž žádný univerzální recept, každý případ je třeba řešit individuálně, s přihlédnutím ke všem kontextům. Jádro problému leží někde mezi nevyjasněnými majetkoprávními vztahy, jejichž začátky se táhnou do nezdařených privatizací v devadesátých letech, a bezohledností developerů a investorů, kterým města ochotně a někdy za podivných okolností poskytují stavební parcely. Celé se to odehrává v nekultivovaném prostředí, kde se preferují okamžité peníze před pomalejším procesem návratnosti s přidanou hodnotou. Některá z těchto témat se pokusí rozebrat konference Průmyslové dědictví / čtvrt století poté, pořádaná platformou pro propagaci a záchranu průmyslového dědictví Industriální stopy 29. srpna 2014 ve vítkovické aule Gong.

 

Jan Zikmund

 

Poznámky
1 Benjamin Fragner, Průmyslové dědictví: Co se mění?, Zprávy památkové péče LXXIII, 2013, č. 3, s. 199–201.
2 Benjamin Fragner – Jan Zikmund (eds.), Co jsme si zbořili. Bilance mizející průmyslové éry / deset let, Praha 2009, dostupné ke stažení na http://vcpd.cvut.cz/co-jsme-si-zborili. Publikace byla vydána při příležitosti stejnojmenné výstavy v rámci bienále Industriální stopy.
3 Vladislava Valchářová, Jan Pacner, továrna na secí stroje, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Ústecký kraj, Praha 2011, s. 316–317.
4 Michal Zlámaný, Železniční areál Holešovice-Bubny, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Petr Vorlík – Blanka Kynčlová (eds.), Industriální topografie. Hlavní město Praha (DVD), Praha 2013.
5 Tomáš Šenberger, Zlíchovský lihovar, in: ibidem, Praha 2013.
6 Lukáš Beran, František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb, in: ibidem, Praha 2013.
7 Jan Zikmund, Cukrovar Filipa Ludvíka hraběte Saint Genois d’Anneaucourt, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie. Olomoucký kraj, Praha 2013, s. 128–129.
8 Vladislava Valchářová, Železniční stanice Duchcov (stará), in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Ústecký kraj, Praha 2011, s. 97.
9 Benjamin Fragner – Petr Vorlík – Jan Zikmund (eds.), Úskalí nového využití / pivovar v Buštěhradě. Soutěžní projekty studentů architektury, Praha 2011, dostupné ke stažení na http://vcpd.cvut.cz/uskali-noveho-vyuziti-pivovar-v-bustehrade.
10 Benjamin Fragner – Tomáš Skřivan (eds.), Pražská nádraží ne/využitá / Průmyslové dědictví a urbanismus. Alternativní projekty pro Nákladové nádraží Žižkov, Praha 2012, dostupné ke stažení na http://vcpd.cvut.cz/prazska-nadrazi-nevyuzita.
11 Lukáš Beran, Česká loděnice, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Petr Vorlík – Blanka Kynčlová (eds.), Industriální topografie. Hlavní město Praha (DVD), Praha 2013.
12 Idem, Tkalcovna a přádelna bavlny Adolf Mandl jun., in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Královéhradecký kraj, Praha 2012, s. 151–152.
13 Idem, Městský pivovar, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Pardubický kraj, Praha 2012, s. 84.
14 Jan Zikmund, Důl Prokop, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Ústecký kraj, Praha 2011, s. 36–37.
15 Lukáš Beran, Bratři Grohmannové, přádelna bavlny a barevna, in: ibidem, s. 95–96.
16 Lukáš Beran – Blanka Kynčlová, Strojírna Ruston a spol., in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová et al., Industriální topografie. Hlavní město Praha (DVD), Praha 2013.
17 Jan Zikmund, OP Prostějov, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie. Olomoucký kraj, Praha 2013, s. 154.
18 Michaela Ryšková, Přehled textilního průmyslu na Moravě, ve Slezsku a ve východních Čechách. Účelově financovaný programový projekt výzkumu a vývoje v resortu kultury na úseku památkové péče č. 18/2000, Nepublikovaná zpráva z výzkumu, Národní památkový ústav, ú. o. p. v Ostravě, 2001.
19 Michaela Ryšková, Textilní průmysl Moravy a Slezska – hodnoty a jejich nedostatečná památková ochrana v několika příkladech, Zprávy památkové péče LXXIII, 2013, č. 3, s. 225–230, zde s. 228, dostupné ke stažení na http://www.mkcr.cz/assets/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/pamatkovy-fond/KP_prohlaseno_cervenec-prosinec_2012.doc. Z odůvodnění ministerstva kultury nepochopitelně vypadla přádelna bavlny Bratři Neumannové.
20 http://www.hotel-richtr.cz.
21 Lukáš Beran, Domy pro stroje, ERA 21 VI, 2010, č. 2, s. 54–59, zde s 55.
22 Jan Zikmund, J. A. Kluge, přádelna lnu, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Královéhradecký kraj, Praha 2012, s. 193–194.
23 Idem, Aloys Haase, c. k. priv. přádelna lněné příze, in: ibidem, s. 199.
24 Idem, Josef Sochor, mechanická tkalcovna a tiskárna bavlněných látek, in: ibidem, s. 143–144.
25 http://www.petice24.com/peticeslezan.
26 Jan Zikmund, Telegrafia, čsl. továrna na telegrafy a telefony, a. s.; Tesla Pardubice, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Pardubický kraj, Praha 2012, s. 44–45.
27 Jaroslav Hubený, Podívejte se, jak by mohl vypadat bývalý areál Tesly u nemocnice, idnes.cz, dostupné na http://pardubice.idnes.cz/podivejte-se-jak-by-mohl-vypadat-byvaly-areal-tesly-u-nemocnice-pv3-/pardubice-zpravy.aspx?c=A110211_1530813_pardubice-zpravy_meb.
28 Jakub Potůček – Vladislava Valchářová, Leopold Beckmann a spol., továrna na usně, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie. Královéhradecký kraj, Praha 2012, s. 33–34.

 

 

02 Demolice přádelny bavlny Bratři Grohmannové (foto Martin Vonka, 24. 2. 2014)
Demolice přádelny bavlny Bratři Grohmannové (foto Martin Vonka, 24. 2. 2014)
Kotelna Rustonky, Praha 8-Karlín (foto Lukáš Beran, 2010)
Demolice kotelny Rustonky (foto Jan Zikmund, 28. 2. 2014)
Česká loděnice, Praha 8-Libeň – zbořeno v březnu a červnu 2010 (foto Lukáš Beran, 2010)
Adolf Mandl jun., přádelna bavlny, Mostek – zbořeno v lednu 2013 (foto Jan Zikmund, 2012)
Třídírna dolu Prokop, Vilémov-Zahořany – zbořeno na konci roku 2012 (foto Martin Vonka, 2008)
OP Prostějov – v demolici (foto Martin Vonka, 2012)
Velkosklady Třebešín, Praha 10-Strašnice – ohroženo demolicí (foto Jan Zikmund, 2014)
Přádelna bavlny Adolf Landsberger, Frýdek-Místek – zbořeno v dubnu 2014 (foto Lukáš Beran, 2010
Telegrafia, čsl. továrna na telegrafy a telefony, a. s., Pardubice-Pardubičky – připraveno k demolici (foto Jan Zikmund, 2012)
Leopold Beckmann a spol., továrny na usně, Hradec Králové-Kukleny – připraveno k demolici (foto Jan Zikmund, 2012)

PF 2014

pf14vcpd

ERIH Annual Conference 2013

Asociace ERIH (European Route of Industrial Heritage) uspořádala při příležitosti pěti let od svého založení ve dnech 20. – 22. listopadu 2013 konferenci s exkurzemi do několika transformovaných míst průmyslového Porúří.

Akce začala uvítáním a večerní prohlídkou v bochumské Jahrhunderthalle. Ta je centrem vyhledávaného Westparku, jenž se na místě ocelárny společnosti Bochumer Verein připravoval již od roku 1987. Na úpravě více než sedmdesátihektarové plochy se podílelo několik architektonických a krajinářských ateliérů (S.K.A.T. architects, Danielzig + LeuchterHeimer & Herbstreit a další), dokončena byla v roce 2009. Jahrhunderthalle dal postavit Bochumer Verein pro svou prezentaci na průmyslové výstavě v Düsseldorfu roku 1902, v roce 1924 pak byla přenesena do Bochumi, kde sloužila jako hala pro kompresory a dmychadla vysokých pecí ocelárny. Provoz skončil roku 1968, v letech 2002–2003 byla budova upravena na kulturní prostor podle projektu kanceláře Petzinka Pink Architekten.

Konference s podtitulem Measuring The Benefits Of Industrial Heritage Tourism se pořádala v Gelsenkirchenu v bývalé strojovně jámy Oberschuir uhelného dolu Consolidation, postavené roku 1909. Šachta ukončila provoz v roce 1984 a krátce poté byly vedlejší obslužné budovy upraveny na byty. Strojovna byla citlivě opravena a doplněna podle návrhu ateliéru Pfeiffer, Ellermann & Partners roku 1995 na Galerie für Architektur und Arbeit (GAAG) – stadtbauraum, těžní věž zůstala ponechána v intaktním stavu.

Gelsenkirchenský Consol Park o rozloze 59 hektarů vznikl v letech 1999–2003 na místě dolu Consolidation 3/4/9. Jeho stavba začala roku 1869 a v první polovině 20. století se 7 000 zaměstnanci a dvěma miliony vytěženého uhlí ročně patřil k největším v Porúří. Těžba zde skončila v roce 1997 a následně byla většina budov zbořena. Z rozsáhlého areálu zůstala zachována pouze těžní věž (1896), větrná jáma (1958 – od roku 2004 Kulturraum Consol) a ventilátorová hala (1979), která byla v letech 1999–2001 upravena kanceláří PASD-Feldmeier & Wrede na Consol-Theater.

Velkou kulturní událostí je Christova monumentální instalace Big Air Package v oberhausenském Gasometeru. Ve své době největší plynojem v Evropě postaven v letech 1927–1929 jako hlavní zásobník plynu pro místní vysoké pece. Po jejich uzavření v roce 1978 sloužil pro potřeby koksovny dolu Osterfeld (do 1988), od roku 1994 se v něm konají nejrůznější kulturní akce.

Industriální éru v Porúří nastartovalo roku 1757 založení hutě St. Antony v dnešním Oberhausenu. Její historii představuje muzeum, zřízené v jediném dochovaném domě původního areálu, základy vlastní hutě jsou zpřístupněny v přilehlém krytém archeologickém odkryvu a konfiguraci a fungování továrny přibližuje několik 3D animací v instalovaných panelech.

Akce skončila exkurzí do areálu dolu Zollverein v Essenu, který založil v roce 1847 průmyslník Franz Haniel. Nejstarší dochovanou částí areálu je šachta 1/2/8, všeobecně známý symbol Zollvereinu však představuje jáma 12, postavená v letech 1928–1932 podle projektu kanceláře Fritze Schuppa a Martina Kremmera, jež jsou rovněž autory přilehlé kotelny. Kapacita nejmodernějšího dolu na světě, ve kterém pracovalo přes 6 000 lidí, činila 12 000 tun vytěženého uhlí denně, provoz zde skončil roku 1986 a o sedm let později se zastavila i koksovna, navržená Fritzem Schuppem a postavená v letech 1957–1961. Zapsání Zollvereinu na seznam světového dědictví UNESCO v roce 2001 znamenalo nutnost definovat nosnou koncepci budoucího využití více než 100 hektarového areálu. Podle masterplanu, vytvořeného Remem Koolhaasem, v následujících letech proběhla kompletní transformace, která z Zollvereinu učinila jeden z nevyhledávanějších turistických cílů v Německu.

 

Literatura: Angela Uttke – Lars Niemann – Thorsten Schauz – Peter Empting (eds.), International Building Exhibition Emscher Park. The projects 10 years after, Essen 2008.

 

Cesta se uskutečnila v rámci řešení projektu Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity.

 

Jan Zikmund

 

 

Bochum - Jahrhunderthalle - foto: Jan Zikmund
Bochum - Jahrhunderthalle - foto: Jan Zikmund
Bochum - Jahrhunderthalle - foto: Jan Zikmund
Bochum - Jahrhunderthalle - foto: Jan Zikmund
Gelsenkirchen - stadtbauraum - foto: Jan Zikmund
Gelsenkirchen - stadtbauraum - foto: Jan Zikmund
Gelsenkirchen - stadtbauraum - foto: Jan Zikmund
Gelsenkirchen - Consol Park - foto: Jan Zikmund
Gelsenkirchen - Consol Park - foto: Jan Zikmund
Gelsenkirchen - Consol Park - foto: Jan Zikmund
Gelsenkirchen - Consol Park - foto: Jan Zikmund
Oberhausen - Gasometer (Big Air Package) - foto: Jan Zikmund
Oberhausen - Gasometer (Big Air Package) - foto: Jan Zikmund
Oberhausen - Gasometer (Big Air Package) - foto: Jan Zikmund
Oberhausen - Gasometer (Big Air Package) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (jáma 12) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (jáma 12) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (uhelné prádlo) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (jáma 12) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (uhelné prádlo) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (uhelné prádlo) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (jáma 12) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (jáma 1/2/8) - foto: Jan Zikmund
Essen - Důl Zollverein (koksovna) - foto: Jan Zikmund

Industriální topografie

Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity byl čtyřletý projekt aplikovaného výzkumu Ministerstva kultury České republiky v rámci programu NAKI (národní a kulturní identity). Jeho řešitelem bylo v letech 2011–2014 Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze, které tak bezprostředně reagovalo na rostoucí zájem o dosud přehlíženou součást kulturního dědictví a systematicky mapovalo a prezentovalo objekty průmyslového dědictví jednotlivých krajů České republiky.

Atraktivní téma, jak potvrzují konference pořádané během minulých ročníků bienále Industriální stopy, představuje značný rozvojový potenciál – od možností nového využití (konverze) osobitých industriálních staveb pro současné aktivity až po objevování alternativních cílů trávení volného času: industriální turistika dnes v celé Evropě získává na popularitě, nabízí poznání místní historie v podobě památek průmyslového dědictví, ale také přitažlivé zážitky a dobrodružství z objevování, je originální příležitostí popularizace a propagace regionů. Cílem projektu proto nebylo jen zaznamenávat vzpomínky na minulost, ale využít, nově kapitalizovat tento cenný statek – průmyslové dědictví, které po sobě zanechala industriální éra.

K mnoha praktickým výstupům výzkumu patří soubor publikací a specializovaných informačních přehledů a elektronických map, zaměřujících se na možnosti nového využití průmyslového dědictví.

Projekt rozvíjel databázi průmyslového dědictví Výzkumného centra průmyslového dědictví FA ČVUT a metodicky, uspořádáním i obsahově bezprostředně navazoval na již dříve vydané úspěšné a dnes již rozebrané industriální průvodce. Publikace z řady Industriální topografie jsou využitelné pro orgány státní správy a samosprávy či soukromé subjekty, například v podnikatelské sféře a cestovním ruchu, informace jsou však jistě zajímavé i pro širší veřejnost, původní nabídkou nových forem trávení volného času (poznávací turistika) i rozšířením obecné informovanosti o navštěvovaných místech.

Elektronické verze publikací jsou zpřístupněny na www.industrialnitopografie.cz a umožňují následné propojování s dalšími informačními zdroji a mapovými podklady.

Toto však byla jen část probíhajícího projektu. Na ni navázaly studie využitelnosti objektů, jejich vyhodnocení z hlediska architektonické a památkové hodnoty, porovnání rozdílných přístupů k transformaci staveb pro nové užití.

Výsledky specializovanějších diskusí a porovnání s přístupy v zahraničí byly souhrnně prezentovány na výstavě architektury konverzí, která proběhla na přelomu let 2014 a 2015.