Poválečné průmyslové stavby jsou v posledních letech v bezprostředním ohrožení, což potvrzují to i dvě aktuální zprávy o plánovaných demolicích mazutové výtopny v pražském Karlíně a areálu bývalé Tesly v Hloubětíně. V této souvislosti proto zveřejňujeme text Jana Zikmunda, který byl publikován loni ve sborníku mezinárodní konference Architektura v perspektivě (Ostrava, 13.–14. října 2016).
V roce 2009 vydalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze publikaci s názvem Co jsme si zbořili,1 která připomněla 131 industriálních staveb a areálů, zbořených v uplynulých deseti letech. Výběr se soustředil na architektonicky, historicky a regionálně významné továrny především z období přelomu 19. a 20. století, dostalo se do něj ale kromě několika modernistických staveb z dvacátých a třicátých let i osm poválečných.
V roce 2002 byla kvůli špatnému technickému stavu sňata památková ochrana z pětapadesátimetrové těžní věže dolu Petr Bezruč ve Slezské Ostravě, postavené při modernizaci dolu v letech 1961–1964, následně proběhl odstřel.2 Místo ní ovšem o rok předtím ministerstvo kultury v rámci rozšíření ochrany prohlásilo za kulturní památku věž stejného typu na dole Generál (od roku 1970 Maršál) Jeremenko z roku 1967 (číslo rejstříku 15576/8-3064).3 V roce 2005 demolice srovnala se zemí areál dolu Nosek v Tuchlovicích, jehož projekt vypracoval v letech 1949–1947 architekt a profesor na pražské Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT Otakar Štěpánek (1898–1973) ve spolupráci s Arnoštem Přikrylem (1907–?).4 Nedaleký, 84 metrů vysoký suchý plynojem systému Man (1954) kladenské huti Koněv byl zbořen v témže roce,5 o dva roky později areál přišel i o montované válcovny č. IV (1949) a V (1959). Roku 2007 zmizela i etážovka Tesly Holešovice, postavená v letech 1959–1960 podle návrhu Miroslava Skály ze Státního ústavu pro projektování závodů všeobecného strojírenství Projekta Praha6 a unikátní, 49 metrů vysoká příhradová kozlíková těžní věž jámy Doubrava II dolu Čs. armáda v Doubravě z roku 1958. Přehled pak uzavíralo skladiště v Jevíčku z let 1947–1948, které spolu s vedlejším rodinným domem pro velkoobchodníka s obilím a potravinami Vítězslava Krejcara vyprojektoval brněnský architekt Jan Tymich (1906–1979).7
Do výběru bylo možné ještě zařadit například elektrárnu Tušimice I, první s vysokokapacitními bloky o výkonu 110 MW v Československu (1961–1964; Energoprojekt Praha, Karel Šlapák, Vladimír Vízek, Zdeněk Vávra, Arnošt Hauer, Vladimír Zdeněk, Jaroslav Kubát; zbořeno 2005),8 věhlasný a architektonicky pozoruhodný znojemský závod Fruta (Znojmia), ve své době nejmodernější konzervárnu ve střední Evropě (1956–1958, zbouráno 2006),9 areál výrobny stavebních prefabrikátů Prefa Přeštice (1949–1952, srovnáno se zemí 2007),10 měnírnu Nový Žižkov v Praze, tvaroslovím navazující na předválečné funkcionalistické rozvodny pražských Elektrických podniků (1953, zbořeno 2007), typový cukrovar v Hrochově Týnci, projektovaný varšavskými ústavy Bistyp a Chemadex (1967–1969, demolováno 2008),11 ve stejném roce zbouranou vrchovou koželužnu Svitu v Otrokovicích (1957–1965, Centroprojekt Gottwaldov),12 monumentální, 95 metrů vysokou železobetonovou skipovou věž větrné jámy dolu Dukla v Havířově-Dolní Suché (1985, odstřeleno 2008)13 nebo modernistickou teplárnu v Týnci nad Sázavou (1958–1962, zbořeno 2009).
V době vydání publikace Co jsme si zbořili se kvůli počínající finanční krizi dostala do problémů řada developerských společností, které průmyslové areály chápaly jako lukrativní parcely pro realizování svých projektů. Zdálo se, že bourání nemusí pokračovat v nastaveném tempu. K tomuto pocitu přispívalo i porozumění pro kvality industriálních staveb a možnosti jejich nového využití, které do všeobecného povědomí šířila nejen činnost profesionálů pomocí nejrůznějších konferencí, výstav a workshopů, ale především iniciativy řady spolků, sdružení, internetových platforem i jednotlivců.14 Jak ale ukázaly následující roky, tempo se nesnížilo – a zanikla celá řada mimořádných staveb, jejichž kvality a význam již byly přesvědčivě popsány.15
Zásadní ztrátu poválečné průmyslové architektury představovala demolice Loděnic ČKD v pražské Libni, navržených Jaroslavem Fragnerem (1898–1967) v roce 1947. Areál tvořily dvě železobetonové výrobní haly s připojenými dílnami a administrativním traktem s prosvětleným konstrukčním ateliérem, umístěným ve čtvrtém patře. Důrazem na detail a použitými materiály Fragnerova architektura vědomě navazovala na meziválečné přístupy, které v některých průmyslových stavbách rezonovaly až do poloviny padesátých let. V loděnicích se vyráběly svařované lodní konstrukce a sací bagry až do konce osmdesátých let, poté sloužily jako sklady a prodejna nábytku. Ačkoliv budovy měly značný potenciál pro nové využití, jak dispozicí, tak atraktivním umístěním, v roce 2010 byly zbořeny. Na jejich místě se dnes dokončuje rozsáhlý bytový komplex.16
Likvidaci kvalitní architektury bez většího odborného i mediálního ohlasu, představovalo také zboření intaktně dochované tírny lnu ve středočeském Kácově roku 2012. Jako typovou ji pro národní podnik Českomoravský len Humpolec navrhl v roce 1952 Projekčních závodech lehkého průmyslu Gottwaldov (pozdějším Centroprojektu) František Bartoš (architektonické řešení) a Jan Jandera (konstrukce), provoz zahájila o rok později. Bartoš dokázal vtisknout jednoduché výrobní hale individualizovaný vlastní charakter formováním fasád do zřetelného plastického řádu s akcentovaným podélným střešním světlíkem a stejně pojaté byly i menší obslužné objekty. Identickou tírnu dal Čemolen postavit ještě v Bavorově (1953–1955), kde je stále částečně využívaná.17
Spektakulární podívanou, za účasti několika stovek diváků a televizních kamer, ovšem představoval odstřel holých skeletů textilního závodu OP Prostějov. Prostějov, tradiční centrum konfekčních a krejčovských dílen, jejichž výroba byla v roce 1965 právě do nové továrny přesunuta, tak 28. června 2014 přišel o značnou část své identity. Nezmizel jen symbol města a regionu, ale také jedna z nejlépe provozně a architektonicky řešených poválečných průmyslových staveb v Československu. Projekt vypracoval ve Státním ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov Zdeněk Plesník (1914–2003) ve spolupráci s Josefem Taťákem (hlavní projektant a vedoucí projektant stavební části), Františkem Halasem, Josefem Březnou (vedoucí technologové) a dalšími specialisty Centroprojektu.18 Komplex sestával ze šesti výrobních a skladových železobetonových univerzálních budov nového typu,19 propojených příčným středním traktem a vstupní administrativní částí. Zásadní technologickou inovaci pak představoval prefabrikovaný fasádní plášť, jež obsahoval veškeré ventilační, vytápěcí a elektroinstalační systémy. Právě ten byl přes sliby nového majitele o dalším využití krátce po prodeji sejmut a odvezen do šrotu, na potenciál odstrojených skeletů se ještě těsně před jejich vyhozením do vzduchu o tři měsíce později pokusila upozornit profesorka Helena Zemánková z FA VUT v Brně formou studentských prací.20 Místo zůstává do dnešních dnů prázdné.
Na jaře tohoto roku zmizelo zcela nečekaně další vynikající dílo Zdeňka Plesníka – ověřovací bezvřetenová přádelna v Ústí nad Orlicí. Šlo o první stavbu na světě, určenou pro praktické uplatnění bezvřetenového předení, které od počátku šedesátých let vyvíjel ústeckoorlický Výzkumný ústav bavlnářský spolu s místním výrobcem textilních strojů, národním podnikem Kovostav (pozdější Elitex).21 Projekt přádelny Plesník zpracoval během února až května 1966 v gottwaldovském Centroprojektu ve spolupráci s hlavním projektantem Karlem Kárníkem, ocelovou konstrukci navrhl Miroslav Purger.22 Prosklený, avšak bezokenní obal, na kterém Centroprojekt testoval novou koncepci pracovního prostředí a progresivní stavební postupy, tvořil dokonalou symbiózu s revoluční technologií, kterou ukrýval. Přádelna byla v provozu do roku 2008, na jejím místě vzniká nová hala pro jinou výrobu. Ačkoliv je vždy ošidné ze zpětného pohledu nabízet jiná řešení, Výzkumný ústav bavlnářský se tímto rozhodnutím připravil o jedinečnou možnost připomínat svou slavnou historii a zachovat tak kontinuitu, výrobní i místní, například formou alternativního technického muzea.
Významná v mezinárodním měřítku byla také moderní skladová základna, jejíž výstavbu inicioval podnik Spojený velkoobchod Praha. Architekt František Procházka ze Státního ústavu pro projektování podniků potravinářského průmyslu Potravinoprojekt Praha, počítal pro velkosklad s tradiční monolitovou železobetonovou konstrukcí, kterou však Konstruktiva Praha, hlavní dodavatel stavby, nebyl schopen v požadované době zajistit. Při posuzování zadávacího projektu (1960) proto Konstruktiva navrhla provést stavbu pomocí montované a následně zmonolitněné hřibové konstrukce. Autorem tohoto řešení byl František Jakubův, detailně ho pak v prováděcím projektu rozpracoval Zdeněk Šrámek, oba inženýři technické kanceláře Konstruktivy.23 Experimentální stavba konstrukce, použité poprvé na světě a kterou si Jakubův následně nechal patentovat,24 byla dokončena v roce 1965. Již v roce 2004 podalo z podnětu Jana E. Svobody pražské územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu návrh na prohlášení velkoskladu za kulturní památku. Ministerstvo kultury se jím však nezabývalo ani po podání aktualizovaného návrhu Janem Jakubem Outratou a Janem Baláčkem v roce 2011, kdy již bylo jasné, že je stavba bezprostředně ohrožena, o rok později pak rozhodlo o nezahájení řízení.25 Třebešínský areál sloužil ke skladování a jako sídlo několika firem do poloviny loňského roku, začátkem letošního jara byl zbourán pro výstavbu nového obytného celku.
Seznam špičkových staveb, které skončí pod pneumatickými rameny demoliční techniky, se bohužel bude pravděpodobně dále rozšiřovat. Ohrožená je například pravděpodobně nejcitovanější poválečná průmyslová stavba, mlékárna se sušárnou ve Strakonicích, která je již několik let na prodej. V roce 1949 ji navrhli ve Stavoprojektu, Krajském architektonickém ateliéru Praha, Josef Hrubý (1906–1988), Josef Havlíček (1899–1961) a František Kerhart (1897–1963), autorem technologického řešení byl Julius Šmerák (1901–1961).26 Mlékárna s charakteristickými válcovými skořepinami, vertikálními betonovými slunolamy a sytě červeným keramickým obkladem ukončila činnost v roce 2010, poté bylo demontováno veškeré strojní zařízení, technologické rozvody a pomocné ocelové konstrukce. Mírně modifikovaná mlékárna téhož typu, postavená později v Zábřehu,27 je stále v provozu.
Využití se nedaří najít ani pro více než deset let odstavenou mazutovou výtopnu na pražském sídlišti Invalidovna z let 1964–1966 od Jana Zeleného a Františka Bäumelta z Pražského projektového ústavu,28 jejíž expresivní tvary, modelované lanovou střechou s betonovým pláštěm, nemají pravděpodobně v československé průmyslové architektuře srovnání.
Nejistá budoucnost obestírá také hlavní budovu areálu podniku Jablonecká bižuterie v Jablonci nad Nisou (1960–1967). Představuje další ranou ukázku univerzální vícepodlažní budovy, stavěné již pomocí patentovaného ocelového bednění, které Centroprojekt vyvinul na počátku šedesátých let.29 Autorům, Miroslavu Drofovi (1908–1984) a Jiřímu Jenerálovi, se podařilo umístit bižuterní závod do pohledově působivé pozice nad mšenskou přehradou, velký důraz kladli na použití nejrůznějších druhů transparentních materiálů v interiérech, do upraveného okolí pak začlenili několik uměleckých děl.30 Ač byla v loňském roce jedna z vedlejších budov upravena na domov pro seniory,31 další plány s chátrajícím zbytkem areálu se značným potenciálem jsou nejasné.
Většina zmíněných továren měla nebo má parametry kulturní památky, nabízí se tedy otázka, kolik je v současnosti poválečných průmyslových staveb na seznamu památkově chráněných objektů. Databáze Národního památkového ústavu jich, zdá se, eviduje se zmíněnou těžní věží ostravského dolu Jeremenko pouze osm. Vodojem ve Znojmě (číslo rejstříku 48977/7-8378) byl postaven v letech 1949–1950 a stále slouží svému účelu,32 stejně jako druhá filtrační stanice vodárny v pražském Podolí (40255/1-1334) z let 1956–1965, navazující ovšem svou architekturou přímo na projekt Antonína Engela (1879–1958) z počátku dvacátých let,33 a úpravna vody ve Vítkově-Podhradí (34742/8-2214) z let 1954–1962, jež v současné době prochází rekonstrukcí.34 Třídírnu uranové rudy (tzv. Věže smrti pracovního tábora Vykmanov II) v Ostrově-Dolním Žďáru (1951, 11820/4-5096) v roce 2008 ministerstvo kultury prohlásilo Národní kulturní památkou (číslo rejstříku 317).35 Těžní věž se strojovnou větrné jámy zmíněného zbořeného Dolu Nosek v Lánech-Pustince, navržené rovněž Otakarem Štěpánkem (1951, 51229/2-4443), nedávno majitel upravil pro bydlení.36 Památkově chráněná je také unikátní ocelová těžní věž typu Walsum, jediná dochovaná tohoto druhu v České republice, vztažné jámy Dolu Barbora v Karviné-Dolech (49082/8-4012).37 Mezi poválečné průmyslové kulturní památky můžeme zahrnout i halu č. 19 automobilky Praga v pražských Vysočanech (101486). Progresivní skořepinový systém Zeiss-Dywidag, jenž budovu zastřešuje, na území Československa během druhé světové války přinesly a prováděly německé stavební firmy, hala č. 19 však byla postavena až v roce 1948.38
S technickými stavbami, jako jsou přehrady, mosty nebo železniční nádraží, se seznam o něco rozšíří, přesto je však na první pohled evidentní, že v celkovém počtu 40 383 nemovitých kulturních památek39 tvoří naprosto zanedbatelný podíl.
Likvidace OP Prostějov, ústeckoorlické přádelny a třebešínských skladů nepříjemně naznačuje, že ani stavby, architektonicky či technologicky v mezinárodním kontextu významné, udržované a donedávna využívané, nemají v dnešní době existenci jistou. To je bohužel nová situace. Problém poválečné průmyslové architektury se nevyčerpává nepochopením – ideologickým, estetickým nebo osobním – s jakým se potýkají bytové a občanské stavby tohoto období. Továrny to mají ještě těžší. Nejsou dostatečně odborně reflektovány ani mediálně posouvány do veřejné diskuze, tvoří anonymní, obtížně čitelnou vrstvu éry, která už dávno skončila. Jejich pozice v dějinách poválečné architektury jakoby téměř neexistovala.
Toto stále silněji pociťované vakuum se pokouší vyplňovat Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze, jež tyto stavby začalo programově zahrnovat do přehledových knižních průvodců v řadě Industriální topografie České republiky.40 V rámci nového projektu NAKI s názvem Industriální architektura. Památka průmyslového dědictví jako technicko-architektonické dílo a jako identita místa, letos začal systematický výzkum tohoto tématu. Hlavní výstup – publikace, představující poválečnou průmyslovou architekturu v komplexním pohledu – vyjde v roce 2019 a současně budou vypracovány návrhy vybraných staveb na prohlášení za kulturní památku. I tak je ale velmi pravděpodobné, že ve finálním výběru toho nejlepšího, co se po druhé světové válce pro československý průmysl postavilo, bude za tři roky značná část označená černou páskou.
Jan Zikmund
Poznámky
1 Benjamin Fragner – Jan Zikmund, Co jsme si zbořili. Bilance mizející průmyslové éry / deset let, Praha 2009.
2 Miloš Matěj – Jaroslav Klát – Irena Korbelářová, Cultural Monuments of the Ostrava-Karviná Coalfield, Ostrava 2008, s. 173–174.
3 Ibidem, s. 184.
4 Archiv ČVUT v Praze, fond Otakar Štěpánek (1898–1973), karton č. 59 – Velké Kladno, Nové Město n/V. projekty, Důl Nosek Tuchlovice (plánová dokumentace).
5 Eva Dvořáková – Tomáš Šenberger, Industriální cesty Českým středozápadem, Kladno-Praha 2005, s. 25.
6 A. Koubek – S. Minařík, Projekta. Sborník prací Státního ústavu pro projektování závodů strojírenství, Praha 1964, nestránkováno.
7 Jakub Potůček, Rodinný dům Vítězslava Krejcara, in: Pavel Panoch – Miroslav Kaňka – Zdeněk Lukeš – Jakub Potůček, Slavné vily Pardubického kraje, Praha 2009, s. 165–166.
8 Miroslav Göpfert, Elektrárna Tušimice, Architektura ČSSR XXI, 1962, č. 2, s. 163–165.
9 Aleš Filip – Jiří Krejčí, Znojmo od středověku po moderní dobu, Znojmo 2012, s. 137–138.
10 ~, Druhá výrobna pro montované stavby v kraji, Pravda V, 1949, 23. 7., s. 2.
11 Emil Hlaváček, Výrobní a inženýrské stavby, in: Vývoj architektury a urbanismu v ČSR v období 1948–1985 (Výzkumný úkol VÚVA VIII-8-4/2, část: průmysl), 1985, s. 88.
12 Pavel Novák, Zlínská architektura 1950–2000, Zlín 2008, s. 218.
13 Pozn. 2, s. 88.
14 Benjamin Fragner, Průmyslové dědictví: Co se mění?, Zprávy památkové péče LXXIII, 2013, č. 3, s. 199–201.
15 Jan Zikmund, Co si stále boříme, Architekt LX, 2014, č. 4–5, s. 116–118.
16 Lukáš Beran, Česká loděnice, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Petr Vorlík – Blanka Kynčlová (eds.), Industriální topografie / Hlavní město Praha (DVD), Praha 2013.
17 František Bartoš; Oldřich Stach, Tírna lnu, Architektura ČSR XV, 1956, č. 8, s. 409–410.
18 Ludvík Kolář, Nový oděvní závod v Prostějově uveden do provozu, Věstník Centroprojektu. Informativní přehled IV, 1965, č. 12, s. 1–7.
19 Josef Vaněk, Etážové průmyslové budovy univerzálně řešené. Komentář k projektové studii vypracované pod vedením akad. arch. Zdeňka Plesníka Státním ústavem pro projektování závodů lehkého průmyslu, Centroprojekt Gottwaldov. Informativní přehled I, 1956, č. 6, s. 1–5.
20 ~, OP připraveno k demolici, na nádraží výstava o novém využití, Prostějovské novinky, 10. 6. 2014, dostupné na http://pvnovinky.cz/kultura/21005-op-je-pripraveno-k-demolici-na-nadrazi-vystava-o-moznem-vyuziti
21 Václav Rohlena, Bezvřetenové předení, Praha 1974, s. 22–27.
22 Bohumil Šimůnek – Karel Ševčík, První bezvřetenová přádelna, Věstník Centroprojektu. Informativní přehled VII, 1968, č. 12, s. 19–23.
23 Emil Hlaváček, Skladový areál architektonickým přínosem, Československý architekt XII, 1966, č. 12, s. 2.
24 František Jakubův, Montovaná hřibová konstrukce zmonolitněná (patentový spis č. 110920), Úřad pro patenty a vynálezy, 1964, dostupné na http://spisy.upv.cz/Patents/FullDocuments/110/110920.pdf
25 Matyáš Kracík, Demolice velkoskladů Třebešín, Zprávy památkové péče LXXIV, 2014, č. 2, s. 154–155.
26 Josef Havlíček, Návrhy a stavby, Praha 1964, s. 54–55.
27 Ferdinand Balcárek, Sušárna mléka v Zábřehu na Moravě, Architektura ČSR XV, 1956, č. 1–2, s. 16–17.
28 ~, Mazutová výtopna v Praze na Invalidovně, Architektura ČSSR XXII, 1964, č. 6, s. 437.
29 Jaroslav Šťastný – Josef Jeřábek – Jaroslav Krampol, Ocelové bednění “Centroprojekt” slouží investiční výstavbě MSP, Věstník Centroprojektu. Informativní přehled I, 1962, č. 4, s. 9–20.
30 Miloslav Čechura, Bižuterní závod v Jablonci nad Nisou ve zkušebním provozu, Věstník Centroprojektu. Informativní přehled V, 1966, č. 11, s. 21–23.
31 Jaroslav Kučera, Bydlení pro seniory nahradilo bižuterii, Stavitel XXIII, 2016, č. 2, s. 39.
32 Pozn. 9, s. 137.
33 Jaroslav Jásek – Petr Krajči – Zora Grohmannová – Vladislava Valchářová – Jaroslav Ješuta – Jaroslav Beneš, Podolská vodárna a Antonín Engel, Praha 2002.
34 Karel Staněk et al., 10 let práce n. p. Ingstav Brno, Brno 1961, nestránkováno.
35 Lubomír Zeman, Průvodce po významných hornických památkách západního Krušnohoří, Karlovy Vary 2010, s. 68.
36 Pozn. 5, s. 14.
37 Pozn. 2, s. 104.
38 Lukáš Beran, heslo Junkers A. G. / n. p. Auto-Praga [V017194], dostupné na http://industrialnitopografie.cz/karta.php?zaznam=V017194
39 Stav k 30. červenci 2016 dle http://monumnet.npu.cz
40 Vladislava Valchářová (ed.) – Lukáš Beran – Jan Zikmund, Industriální topografie / Ústecký kraj, Praha 2011; Dita Dvořáková (ed.), Industriální topografie / Karlovarský kraj, Praha 2011; Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Pardubický kraj, Praha 2012; Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Královehradecký kraj, Praha 2012; Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie / Olomoucký kraj, Praha 2013; Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie / Plzeňský kraj, Praha 2013; Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie / Kraj Vysočina, Praha 2014.
