Proměny barcelonského industriálu
[24.7.2012] V Barceloně můžeme najít řadu různých přístupů k transformaci průmyslového dědictví. Tato fotoreportáž stručně přiblíží některé z nich.
První zastávkou je Mercat de Santa Caterina [41°23'10.67"N, 02°10'42.43"E], nejstarší kryté tržiště ve městě, postavené v roce 1848 na místě dominikánského kláštera (založen 1241, zbořen 1837). Roku 1997 vyhrála architektonickou soutěž na rekonstrukci tržnice kancelář EMBT Enrica Mirallese a Benedetty Tagliabue. Autoři ponechali obvodové zdivo a nad něj posadili zvlněnou střechu, pokrytou 200 tisíci keramickými šestiúhelníky, jež mají evokovat barevnou strukturu na pultu vyskládaného ovoce a zeleniny. Součástí rekonstrukce je i částečné zpřístupnění základů kláštera, jihozápadní roh vyplnily dva domy pro seniory, otevření proběhlo v roce 2005. [1]
Nedaleko odsud stojí další významná tržnice, Mercat del Born [41°23'09.06"N, 02°11'01.68"E] z let 1873–1878. Projekt vypracoval Antoni Rovira i Trias, stavbu provedl Josep Fontserè i Mestre, železnou konstrukci, navrženou Josepem Cornet i Mias, vyrobila místní strojírna La Maquinista Terrestre i Marítima. Od roku 2002 zde probíhá pečlivá rekonstrukce a úprava na kulturní centrum podle projektu ateliéru Soria / Quintana Arquitectes. Centre Cultural del Born by mělo být otevřeno ještě letos a kromě prostoru pro nejrůznější kulturní akce nabídne archeologický pohled na zbytky gotické čtvrti La Ribera, částečně zničené ve válce o španělské dědictví. [2]
V těsné blízkosti obou tržišť se nachází nádraží Estació de França [41°23'02.62"N, 02°11'11.15"E], postavené v letech 1926–1929 podle projektu Pedra Murguzy. Monumentální dvoulodní ocelovou konstrukci o výšce 29 metrů a délce 195 metrů navrhl inženýr a zástupce ředitele zmíněné barcelonské strojírny Andreu Montaner Serra. Část odbavovací budovy využívá univerzita Pompeu Fabra.
Pár minut od Plaça de Espanya stojí tkalcovna bavlny [41°22'17.88"N, 02°08'57.51"E], kterou dal v letech 1909–1912 postavit textilní podnikatel Casimir Casaramona i Puigcercós. Architekt Josep Puig i Cadafalch ji navrhl v tzv. modernismo catalán, místní variaci secese, vyznačující se značnou zdobností, neomítnutým zdivem a prvky z glazované keramiky na fasádách. Firma zkrachovala již v roce 1918, budovy poté využívala policie jako stáje a sklady, roku 1976 byla továrna prohlášena za kulturní památku. V roce 2002 zde proběhla konverze na galerii a kulturní centrum Caixa Forum Barcelona podle projektu týmu Arata Isozaki, Francisco Javier Asarta, Roberto Luna a Robert Brufau. [3]
Za návštěvu také stojí pár metrů vzdálený pavilon [41°22'01.83"N, 02°08'59.94"E], původně navržený roku 1929 Ludwigem Mies van der Rohe pro německou prezentaci na mezinárodní výstavě v Barceloně. Po skončení výstavy o rok později byl pavilon rozebrán, díky originálním plánům a fotografiím se podařilo v letech 1983–1986 postavit jeho kopii (autoři rekonstrukce: Ignasi de Solà-Morales, Cristian Cirici a Fernando Ramos). Konají se zde různé výstavy a workshopy, v současné době minimalistickou architekturu skvěle vyplňuje zvuková instalace Ghost Forest od experimentálního hudebníka a soundartisty Francisca Lópeze.
Na okraji čtvrti Clot stojí kulturní a společenské centrum Farinera del Clot [41°24'18.45"N, 02°11'17.11"E]. Vzniklo v letech 1995–1999 přestavbou mlýna na mouku, postaveného roku 1908 podle návrhu Josepa Maria Pericàs v modernismo catalán. Rekonstrukci a dostavbu, jejímiž autory jsou Carlos Sanfeliu a José Abascal, iniciovala barcelonská radnice. V interiérech byla zachována a pečlivě zrestaurována kompletní původní technologie. [4]
Přes ulici stojí Torre Agbar, nepřehlédnutelný symbol projektu 22@. Od roku 2000 zde probíhá ambiciózní přeměna severního okraje bývalé industriální čtvrti Poblenou v nové centrum, jež má pojmout široké spektrum funkcí od administrativních přes vědecká a výzkumná pracoviště po bydlení. Rozvoj průmyslu v této oblasti nastartovalo vybudování železnice v roce 1848, během následujících desetiletí zde vznikl specifický prostor, kde v sousedství velkých továren žilo značné množství lidí (Poblenou bylo k Barceloně správně přičleněno v roce 1897). Je dobré připomenout, že se tak dělo v pravidelném rastru polygonálních bloků, jenž v rámci přípravy nového územního plánu Barcelony navrhl v roce 1859 Ildefons Cerdà i Sunyer. Jako všude v Evropě, i tady se závěrem 20. století končil i průmysl. Ačkoliv se koncept proměny této čtvrti objevil ještě dříve v podobě tzv. Plan de la Ribera, transformace přímořské části začala na konci osmdesátých let výstavbou La Vila Olímpica del Poblenou, následoval Diagonal Mar i Front Marítim del Poblenou a již zmíněná Districte de la innovació. Tyto velké projekty barcelonské radnice kromě toho, že sem přivedly řadu superstars světové architektury (a také vyvolaly negativní ohlas místních obyvatel), rovněž aktualizovaly otázky, jakým způsobem se vypořádat s historickou, kulturní a společenskou vrstvou, jež přes sto let určovala charakter tohoto místa.
K nejstarším továrnám v Poblenou patřila tkalcovna firmy Can Framis [41°24'11.31"N, 02°11'41.95"E]. V roce 2007 vytvořil ateliér BAAS projekt na přestavbu areálu pro muzeum současného katalánského malířství Fundació Vila Casas. Autoři zachovali ze tří zchátralých budov pouze obvodová zdiva dvou z nich, všechny otvory zazdili a fasády bíle přestříkali, komín zůstal zachován. Zbytek vyplnila minimalistická novostavba z pohledového betonu. Architekti nepřistupují k původní vrstvě citlivě, naopak jí bez přetvářky využívají pro svou vizi – činí tak však konceptuálně a informelová textura přetvořených fasád dokonale plní svou roli. [5]
Pozůstatek bývalé železárny La Union Metalurgica [41°23'50.59"N, 02°11'24.17"E], ač vzorně obnovený, naopak tvoří smutnou kulisu nové banální administrativně-bytové zástavby. Firmu založil v roce 1885 Dionisio Bobin Sirot, v letech 1908–1914 proběhla rozsáhlá přestavba areálu, při které vznikla i tato vstupní část, jejímž autorem je Josep Maria Plantada. [6]
Naproti stojí továrna potravinářské firmy Galetes Viñas [41°23'51.67"N, 02°11'25.79"E], kterou založil v roce 1879 Pere Viñas i Renom. Kromě cukrovinek se zde později vyráběly také těstoviny, trvanlivé pečivo, máslo a další produkty, jež některé byly oceněné na řadě mezinárodních výstav. Podnik je vyvážel do všech španělských kolonií. Budovy s minimálními úpravami dnes využívá barcelonská pobočka francouzského institutu nových médií l’idem a designové studio lagranja. [7]
Zvláštní atmosféra se odehrává v prostoru někdejší strojírny Can Tiana [41°24'09.38"N, 02°11'29.98"E]. Firmu na výrobu textilních strojů založil v roce 1896 Josep Canela i Requesens, v roce 1906 dal postavit novou továrnu, jež byla o osm let rozšířena do současné podoby. Areál postupně od roku 1996 pohltily novostavby sídel Institut Català de Tecnologia a reklamní agentury Ogilvy, severozápadní část byla upravena pro kampus Universitat de Barcelona. Uprostřed těchto staveb stále zůstávají, plechovým plotem oddělené od chodníků kudy se procházejí studenti a zaměstnanci zmíněných institucí, autentické fragmenty původní strojírny. [8]
Jednou z prvních konverzí v Poblenou je společenské a sportovní centrum Can Felipa [41°24'12.71"N,02°12'12.00.91"E]. Textilní firmu založil v roce 1856 Felip Ferrando, roku 1889 ji koupil podnikatel Josep Vilà i Soler a zřídil zde přádelnu a tkalcovnu bavlny. V roce 1920 byla postavena výstavní čtyřpodlažní etážovka s mansardovou střechou. Provoz zde skončil roku 1981. Velmi záhy, v letech 1984–1989, budovu upravil a dostavěl Josep Lluís Mateo pro Centre Cívic Can Felipa a Centre Esportiu Municipal Can Felipa. Naproti stojí bývalá jídelna pro zaměstnance, která vlastně stále slouží svému účelu – je zde restaurace. [9, 10]
Při procházení Poblenou můžeme narazit na řadu dalších příkladů nového využití, jež vznikají spontánně a pravděpodobně se v žádném architektonickém časopise nebo publikaci neobjevily. Jde například o autosalony Seatu [41°23'48.10"N, 02°11'53.96"E – 11] a Citröenu [41°24'04.77"N, 02°11'45.96"E – 12], sídlo a galerii designérské firmy BD [41°23'45.14"N, 02°11'52.01"E – 13] nebo populární hudební klub Razzmatazz [41°23'51.74"N, 02°11'27.99"E – 14].
A na závěr jeden tip na výlet mimo Barcelonu. Necelou hodinu jízdy vlakem jihovýchodním směrem se ve městě Vilanova i la Geltrú nachází Museu del Ferrocarril de Catalunya [41°13'17.16"N, 01°43'52.17"E]. V tomto muzeu, zřízeném v bývalém lokomotivním depu, najdeme jednu z nevýznamějších sbírek parních lokomotiv v Evropě včetně nejstarší lokomotivy ve Španělsku. [15]
Další informace o proměnách barcelonského industriálu lze najít v knize Martí Chesa Artasú (ed.), Poblenou: la fàbrica de Barcelona, Barcelona 2002; v následujících odkazech a přílohách.
